43 C 123/2022-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 17 180,91 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 207,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem 1 333,99 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 180,91 Kč od 21.11.2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,2 % ročně z částky 14 695,91 Kč od 31.12.2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, uhradila 849,92Kč, vznikl jí tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek. 2. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 3.6.2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byly žalované poskytnuty na její účet finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit v 24 měsíčních splátkách po 849,26 Kč splatných vždy k 26. dni v měsíci počínaje 26.7.2019 Součástí smlouvy byly produktové podmínky (smlouva o úvěru, produktové podmínky). Žalovaná při žádosti o úvěr deklarovala svůj měsíční příjem 14 000 Kč, měsíční příjem domácnosti 80 000 Kč, uvedla, že je svobodná, bydlí v pronájmu, má interní splátky 757,81 Kč a externí splátky 1 600 Kč, uvedla, že její podíl na nákladech na bydlení činí 25 %, jejich výše nebyla uvedena, jiné výdaje byly uvedeny v nulové výši (žádost o úvěr). Poskytovatel úvěru postoupil smlouvou ze dne 18.11.2020 pohledávku za žalovanou žalobci (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě zástupce žalobce (předžalobní výzva z 10.2.2021, podací lístek). 5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 6. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 7. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť na straně příjmů zohlednil nijak nespecifikovaný a nedoložený příjem domácnosti ve výši 80 000 Kč, ohledně výdajů žalované zohlednil pouze externí a interní splátky, skutečné výdaje na bydlení nijak neověřil ani si je nenechal doložit, výší jiných výdajů žalované se nijak nezabýval. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). 8. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 9. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce, jehož aktivní věcná legitimace vyplývá ze smlouvy uzavřené dle § 1879 o.z., právo na vrácení nesplacené jistiny 14 150,08 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a úhradou žalované 849,92 Kč. Soud proto žalobě co do částky 14 150,08 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 10. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017) převážně procesně úspěšná (co do 61,8 %), podle obsahu jí však žádné náklady řízení nevznikly.