43 C 157/2022-55 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 14 575,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 971,77 Kč, s úrokem ve výši 1 761,23 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 575,73 Kč od 19.12.2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 575,73 Kč od 19.12.2020 do zaplacení z titulu smlouvy o zápůjčce, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit zápůjčku do 21.7.2020. Žalovaná zápůjčku řádně nesplácela, uhradila pouze 1 000 Kč, vznikl jí tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 28.5.2019 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě níž byly žalované v hotovosti při uzavření smlouvy vyplaceny finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku uhradit v 60 týdenních splátkách po 499 Kč (smlouva o zápůjčce). V zákaznické kartě ze dne 28.5.2019 sepsané zástupcem [právnická osoba] bylo uvedeno, že žalovaná žádala o zápůjčku ve výši 10 000 Kč, je zaměstnána na plný pracovní úvazek, má jeden zdroj příjmu, byl uveden její čistý příjem 15 038 Kč, jako výdaje byly uvedeny pouze odhadované měsíční výdaje 5 000 Kč, jako dokumenty byly uvedeny pracovní smlouva a dvě výplatní pásky (zákaznická karta). [právnická osoba] postoupil smlouvou ze dne 18.12.2020 pohledávku za žalovanou žalobci (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávek). Žalovaná byla spolu s vyrozuměním o postoupení pohledávky vyzvána k úhradě ve lhůtě deseti dnů od doručení dopisem ze dne 6.1.2021 odeslaným prostřednictvím pošty dne 25.1.2021 (oznámení postupitele o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovanou vyzval k úhradě i zástupce žalobce (předžalobní výzva z 9.11.2021, podací lístek). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť zjišťoval pouze informace týkající se příjmu žalované. Schopnost splácet úvěr (tzv. úvěruschopnost) však není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Poskytovatel úvěru však na ověření výdajů žalované zcela rezignoval a vycházel z nijak nedoložených pouze odhadovaných výdajů tvrzených žalovanou, aniž se zajímal o jaké výdaje se jedná a aniž je jakýmkoliv způsobem ověřoval. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny 14 000 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a úhradou žalované ve výši 1 000 Kč. Soud proto žalobě co do částky 14 000 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017) převážně procesně úspěšná (co do 56 %), podle obsahu jí však žádné náklady řízení nevznikly.