43 C 49/2023-56 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 25 000 Kč s kapitalizovaným úrokem 15 562,92 Kč, s úrokem ve výši 27,33 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 5 694,44 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný, který se zavázal splatit úvěr do 10.10.2019, úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 8 400 Kč. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného ověřil na základě žádosti žalovaného, v níž byl žalovaný povinen uvést úplné, pravdivé a přesné údaje. Příjem žalovaného činil 57 781 Kč, byl ověřen na základě bankovních výpisů a výpisu ze živnostenského rejstříku, výdaje žalovaného činily 9 500 Kč a byly ověřeny "na základě sdělení žalovaného". 2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 29.11.2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na základě níž byly žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy vyplaceny finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit v 45 týdenních splátkách po 925 Kč celkem 41 625 Kč (smlouva o úvěru [číslo]). V kartě zákazníka/žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 29.11.2018 bylo uvedeno, že žalovaný je ženatý, žije v nájmu, má jedno nezaopatřené dítě, jako zdroj hlavních příjmů bylo uvedeno OSVČ. K měsíčním příjmům byl uveden čistý příjem hlavní 57 781 Kč, k měsíčním výdajům bylo uvedeno, že výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) činí 1 000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 5 500 Kč, splátky úvěrů 3 000 Kč; bylo uvedeno, že byl doložen výpis ze živnostenského rejstříku a bankovní výpisy (karta zákazníka/žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 29.11.2018). Ze dvou faktur soud zjistil, že žalovaný vyúčtoval provizi 08/ 2018 ve výši 127 810 Kč a provizi 09/ 2018 45 534 Kč (faktury). Z částečné kopie výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2018 soud zjistil, že příjmy na účet činily 154 546 Kč, výdaje 151 868,36 Kč, počáteční zůstatek činil 16,32 Kč, konečný 2 693,96 Kč (výpis z účtu). [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobci (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7.1.2022). Žalovaný byl spolu s vyrozuměním o postoupení pohledávky vyzván k úhradě (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3.2.2022, podací lístek). Žalovanou vyzval k úhradě i zástupce žalobce (předžalobní výzva ze dne 4. 4. 2022, podací lístek). 5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 6. Smlouva uzavřená mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla smlouvou o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť právní předchůdce žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba. 7. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015). 8. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť ověřoval pouze informace týkající se příjmu žalovaného. Schopnost splácet úvěr (tzv. úvěruschopnost) však není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Poskytovatel úvěru však ohledně výdajů postupoval zcela formálně, na ověření výdajů žalovaného rezignoval a vycházel z nijak nedoložených výdajů tvrzených samotným žalovaným; ačkoliv dle výpisu z účtu žalovaného, který měl poskytovatel úvěru k dispozici, bylo z účtu za měsíc odepsáno 151 868,36 Kč, poskytovatel vycházel z žalovaným tvrzených výdajů ve výši 9 500 Kč, které jsou nadto s ohledem na způsob bydlení a vyživované dítě zcela zjevně podhodnocené. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). 9. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 10. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce, jehož aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy uzavřené podle ustanovení § 1879 o.z., právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplatné jistiny