43 C 87/2021-91 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou (poté, co byla připuštěna její změna) domáhal po žalované zaplacení 21 910 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 910 Kč od 31.10.2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalobce žalované na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 14.4.2019 poskytl finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, uhradila pouze 1 319 Kč, a vznikl jí tak dluh, který je předmětem žaloby. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě. 2. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 14.4.2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobce žalované poskytl bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit s poplatky a úroky v 24 měsíčních splátkách počínaje 12.5.2019 (úvěrová smlouva). Žalobce žalované poskytl finanční prostředky ve výši 15 000 Kč dne 14.4.2019 na účet žalované, žalovaná žalobci uhradila dne 27.5.2019 1 319 Kč (opis výpisu proplacení smlouvy, výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výši příjmů 19 900 Kč, počet dětí 0, příjmy ostatních členů 0, výdaje 0, výdaje domácnosti 11 000 Kč (snímek ze systému žalobce). Žalobce učinil dne 13.3.2019 dotaz ohledně žalované do registru SOLUS s výsledkem, že žalovaná nemá závazek po splatnosti (potvrzení o provedení dotazu). Žalobce žalovanou dopisem ze dne 12.8.2019 upomenul o úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru a výzvou ze dne 30.9.2019 žalovanou v důsledku jejího prodlení vyzval ke splacení celého úvěru (výzva před zahájením vymáhání, výzva ke splacení celé půjčky). Zástupce žalobce vyzval před podáním žaloby žalovanou k úhradě dopisem ze dne 27.3.2020 (předžalobní výzva, poštovní podací arech). 5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 6. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaná jako nepodnikající fyzická osoba. 7. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015). 8. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že při poskytování úvěrů splňuje povinnost prověřování bonity spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre, k čemuž využívá statistický model. V případě žalované prověřil její schopnost poskytnutý úvěr splácet kontrolou žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, vyšel z tvrzení žalované o výši příjmu a výši výdajů domácnosti a dále zohlednil jako výdaj životní minimum na 1 dospělého ve výši 3 410 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť postupoval zcela formálně, kromě lustrace v uvedených registrech se spolehl ohledně příjmů i výdajů pouze na údaje tvrzené samotnou žadatelkou, tyto nijak neprověřil a nenechal si je doložit, pouze namísto žalovanou udávaných nulových výdajů vzal v úvahu životní minimum, které však o skutečných výdajích žalované nic nevypovídá a je zřejmé, že sám žalobce považoval za nereálné, že by žalovaná neměla žádné výdaje, přesto žalobce na ověření příjmů a výdajů žalované zcela rezignoval. Protože žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). 9. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 10. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny 13 681 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a úhradou žalované ve výši 1 319 Kč. Soud proto žalobě co do částky 13 681 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla v řízení procesně úspěšnější, podle obsahu spisu jí však žádné náklady řízení nevznikly.