47 C 48/2023-61 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 11. 2022 domáhal po žalované zaplacení: - dlužné jistiny ve výši 46 401,48 Kč - dlužné částky poplatku ve výši 42 338,52 Kč, - kapitalizovaných úroků ve výši 2 669,79 Kč, - kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9 099,85 Kč, - úroků ve výši 25,26 % ročně z dlužné jistiny ve výši 46 401,48 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, - úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 46 401,48 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 11. 2019, [číslo]. 2. Žalovaná se v řízení v soudem stanovené lhůtě – ani před vyhlášením rozsudku (k vyhlášení rozsudku došlo 28. 4. 2023) - nevyjádřila. Již proto nebylo možné přihlížet k vyjádření žalované doručenému soudu až 14. 5. 2023, tj. až po vyhlášení rozsudku (v tomto opožděném vyjádření žalovaná mj. uvedla, že rozporuje, že by právní předchůdce ověřil její schopnost splácet poskytnutý úvěr a že poplatek za úvěr ve výši 47 890 Kč je nemorální). 3. Dne 28. 4. 2023 soud vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovanou došlo dne 7. 11. 2019 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy, přičemž žalovaná se ve smlouvě o spotřebitelském úvěru zavázala zaplatit pr. Předchůdci žalobce nejen částku (jistinu) ve výši 49 000 Kč, ale i částku 47 890 Kč jakožto poplatek (tj. úrok) za poskytnutí úvěru (důkaz: listina smlouvy ze dne 7. 11. 2019, [číslo]). 5. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované z 7. 11. 2019 a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patřila podle Zákaznické karty s datem 7. 11. 2019„ pracovní smlouva/ŽL“ a„ 2 výplatní pásky“ (důkaz: Zákaznická karta). 6. Žalovaná byla povinna splácet dluh částkou 4 038 Kč měsíčně, s úrokem 25,26 % ročně, v celkem 24 splátkách, poslední splátka dne 7. 11. 2021, zaplatila však toliko částku 8 150 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno a důkaz Tabulkou umoření na č. l. 19). 7. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 28. 1. 2022 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 8 ze Seznamu postoupených pohledávek, řádek 773, jakož i Oznámení o postoupení pohledávky z 30. 1. 2022 ze strany právního předchůdce žalobce, tj. ze strany postupitele korporace [právnická osoba]). 8. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 2 669,79 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 25,26 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 46 401,48 Kč od 8. 11. 2021, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 28. 1. 2022. 9. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 9 099,85 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 46 401,48 Kč od 23. 2. 2020, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po úhradě poslední splátky žalovanou do 28. 1. 2022. 10. Právní hodnocení: 11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). 12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 14. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Soud se z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 16. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn