49 C 107/2023-61 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci celkem 15.760,41 Kč (tato částka sestávala z jistiny ve výši 9.760,41 Kč a ze smluvní pokuty v částce 6.000 Kč) s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl (částečně přitom oboje zkapitalizoval) a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky v částce 256 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 21. 7. 2019 žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba], podle této smlouvy převzal částku 15.000 Kč, již se zavázal splácet v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, tzn. celkem měl zaplatit částku ve výši 27.888 Kč. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze 10.300 Kč, jinak ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci smlouvou ze dne 4. 4. 2022 ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022 O tom byl žalovaný informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ač k tomu byl soudem vyzván. 3. K projednání věci soud nařídil jednání na den 3. 10. 2023. K tomuto jednání se žalobce nedostavil (svou neúčast přitom omluvil). Při jednání soud hodlal postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů, zejména k označení důkazu o tom, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumal schopnost žalovaného řádně úvěr splatit. Svou neúčastí u jednání nicméně žalobce soudu v takovém postupu zabránil. 4. Z listinných důkazů soud zjistil tento stav věci: Dne 21. 7. 2019 žalovaný převzal od zástupce společnosti [právnická osoba], v hotovosti částku 15.000 Kč (srov. smlouvu o úvěru podepsanou téhož dne). Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci smlouvou ze dne 25. 10. 2022 (srov. oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 2022, podepsané předsedou představenstva původního věřitele, [právnická osoba]). Následně již žalobce opakovaně upomínal žalovaného zaplacení částky ve výši, již neustále stupňoval a jež výrazně převyšovala částku 15.000 Kč, jíž se žalovanému původně dostalo. Žalovaný vrátil žalobci či jeho právnímu předchůdci částku v celkové výši 10.300 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný neuváděl a neprokazoval, že by zaplatil více). 5. Soud po provedeném dokazování nevzal za prokázané, že by [právnická osoba], před poskytnutím částky 15.000 Kč jakkoli reálně zjišťovala a ověřovala majetkové poměry žalovaného tak, aby byla schopna si učinit odborný a realitu odrážející závěr o schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet. Jestliže ve formuláři označeném jako„ žádost o úvěr“ jsou uvedeny položky typu„ bydlení, energie“ v částce 1.000 Kč měsíčně,„ doprava, jídlo, osobní náklady“ v částce 3.410 Kč a„ měsíční splátky stávajících půjček“ 2.656 Kč, tyto částky především nejsou nijak doloženy (přitom poskytovatel úvěru je má ověřovat, má-li dostát své povinnosti ověřovat schopnost žadatele splatit úvěr, srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). Dále pak na první pohled tyto položky budí závažné pochybnosti o své reálnosti (podle formuláře by žalovanému měla po odečtené výdajů od příjmů pravidelně zbývat každý měsíc částka 8.355 Kč; jeví se pak vysoce nepravděpodobné, že by žalovaný v takové situaci měl potřebu čerpat úvěr ve výši, kterou mohl jednoduše našetřit v horizontu dvou měsíců, za podmínek stanovených ve smlouvě o úvěr, tj. když v horizontu čtrnácti měsíců měl vrátit takřka dvojnásobek původně čerpané částky). 6. Dále soud nevzal za prokázané, že by žalobce reálně vynaložil na vymáhání pohledávky za žalovaným částku ve výši (právě) 256 Kč. Jestliže soudu předložil listinu„ Výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky“ ze dne 13. 3. 2023, jde o listinu sepsanou„ ředitelem zákaznické péče“ žalobce, tj. svou podstatou jde o skutková tvrzení žalobce, nikoli důkazní prostředek, a z této listiny soud bez dalšího nevzal za prokázané ničeho. Z listiny„ GPS kontrola“ soud vzal za prokázané, že dne 9. 2. 2023 žalobce provedl„ osobní návštěvu“ u žalovaného. Z této listiny (ani ve spojení s dalšími ovšem soud nevzal za prokázané, v jaké výši v této souvislosti žalobce vynaložil náklady. 7. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru ze dne 21. 7. 2019 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, zejména jeho výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 8. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru ze dne 21. 7. 2019 hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy. 9. Protože však žalovaný čerpal částku 15.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. 10. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 10.300 Kč, zbývá vydat 4.700 Kč. Zaplacení této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žádný z účastníků netvrdil ani ze spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo lze dovodit vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno. 11. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části, na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.