49 C 141/2023-49 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 25.728 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20.245 Kč za dobu od 5. 6. 2022 do zaplacení a s náklady s uplatněním pohledávky. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouva o půjčce ze dne 5. 5. 2022 žalovanému poskytl částku v celkové výši 15.800 Kč, že žalovaný z této částky nevrátil nic. Žalobce se domáhal zaplacení jistiny, sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky. 2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 31. 10. 2023, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Jednání se neúčastnil ani žalobce, který svou neúčast omluvil (zároveň však svou absencí soudu znemožnil postup podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 4. Z formuláře smlouvy o zápůjčce soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Tato listina neobsahuje podpis žalovaného, z ničeho nelze dovodit, že právě touto smlouvou o právě tomto obsahu měl žalovaný vůli být vázán a že takovou vůli projevil. Totéž zjištění soud učinil ve vztahu k formuláři dodatku ke smlouvě o úvěru. 5. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému dne 20. 5. 2022 částku 9.200 Kč a dne 5. 5. 2022 částku ve výši 6.600 Kč. 6. Dále z výpisu z účtu žalovaného za období 1 – 4/ 2022 soud zjistil, že v uvedeném období měl žalovaný stálý příjem (zřejmě ze zaměstnání), vyjma toho však velmi velké množství dalších příjmů, mj. zjevně z půjček a úvěrů, z nichž některé podle výpisu z účtu následně splácel (některé velmi pravděpodobně nikoli). Žalovaný měl především naprosto mimořádné výdaje po celé sledované období, a to u [webová adresa] a [webová adresa], což by bdělého poskytovatele úvěru nepochybně mělo mít k pozornosti. Po celé toto období se obrat žalovaného pohyboval okolo 400.000 Kč, z výpisu z účtu za květen 2022 je pak dokonce patrný obrat ve výši cca 765.000 Kč. Dlužno dodat, že příjem ze zaměstnání se pohybuje okolo cca 20.000 Kč. 7. Z upomínek adresovaných žalovanému, z kopie občanského průkazu žalovaného, z obchodních podmínek žalobce ani z přehledu poplatků, jak je žurnalizován na č. l. 35 spisu, soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Pokud jde o posledně zmíněnou listinu (bez nadpisu, obsahující přehled výzev či„ poplatků za písemnou výzvu“), jde o přehled vyhotovený žalobcem, tedy svým charakterem jsou jeho obsahem tvrzení žalobce, navíc z této listiny není zřejmé, že by žalobce vynaložil reálně jakýkoli náklad v souvislosti s vymáháním pohledávky za žalovaným. Z toho důvodu soud takové zjištění z této listiny neučinil. 8. Z předžalobní výzvy a připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení. 9. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 20. 5. 2022 žalobce poskytl žalovanému částku 9.200 Kč a dne 5. 5. 2022 částku ve výši 6.600 Kč, aniž předtím jakkoli ověřoval poměry žalovaného, zejména jeho majetkové poměry. I pouhé nahlédnutí do výpisu z bankovního účtu žalovaného by bylo bývalo muselo vést k výrazné pozornosti žalobce, pokud by chtěl řádně posoudit schopnost žalovaného poskytnutou částku řádně a včas vrátit. Soud nemá za prokázané, že by žalobce jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalovaného úvěr splatit, a ověřoval-li ji, učinil zcela neadekvátní závěry. Za situace, kdy žalovaný měl řadu předchozích závazků z půjček a úvěrů, nadto měl naprosto mimořádně vysoké výdaje ve vztahu ke svým příjmům (nepočítaje příjmy čerpané z jiných úvěrů a půjček), nemohl žalobce zodpovědně učinit závěr o tom, že žalovaný bude úvěr splácet řádě a včas. Žalovaný tedy čerpal částku v celkové výši 15.800 Kč, z toho nevrátil ničeho (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by cokoli splatil). 10. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru – byla-li vůbec uzavřena - soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje atp., nezjišťoval jiné případné dluhy a splátky žalované aj. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 11. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru – byla-li uzavřena - hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Právnímu předchůdci žalobce ani žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy. 12. Protože však žalovaný čerpal částku 15.800 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. 13. Vzhledem k tomu, že dosud nezaplatil ničeho (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval), zbývá vydat 15.800 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žádné z účastníků netvrdil ani z obsahu spisu nevyplývá vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno. 14. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části (kdy poměr úspěchu soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též ve vztahu k příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, k tomu srov. ustanoven § 154 odst. 1 o. s. ř.), na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.