49 C 81/2023-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 20.910,94 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne 13. 3. 2019 uzavřela společnost [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný čerpal částku ve výši 20.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit ve dvanácti měsíčních splátkách, z nichž poslední byla splatná k 28. 3. 2020. V rozporu s ujednáním účastníků žalovaný nezaplatil na úvěr ničeho. Smlouvou ze dne 26. 9. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. O postoupení byl žalovaný informován. Po postoupení pohledávky žalovaný zaplatil částku ve výši 182,50 Kč. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 1. 8. 2023, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Jednání se neúčastnil ani žalobce, který svou neúčast omluvil (zároveň však svou absencí soudu znemožnil postup podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 4. Z formuláře smlouvy o úvěru soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění, neboť na listině není připojen podpis žalované ani poskytovatele úvěru a nelze nijak dovodit, že by žalovaná jakkoli vyjádřil být vůli být vázána obsahem této listiny. 5. Z Potvrzení o platbě ve spojení s výpisem z účtu žalovaného soud vzal za prokázané, ež na bankovní účet žalovaného byla dne 13. 3. 2019 z účtu společnosti [právnická osoba] odeslána částka ve výši 20.000 Kč. 6. Z upomínek adresovaných žalovanému a poštovních podacích archů soud zjistil, že žalobce opakovaně upomínal žalovanou o zaplacení částky v různých výších. Dále z nich soud vzal za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. 7. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek soud vzal za prokázané, že ji uzavřeli dne 26. 9. 2022 [právnická osoba] a žalobce. 8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 10. 2022 soud vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 26. 9. 2022 byla postoupena též pohledávka za žalovaným v projednávané věci. 9. Z listiny označené jako„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“,„ splátkový produkt na 3 měsíce“, splátkový kalendář, z výpisu z obchodního rejstříku, z potvrzení o provedení transakce (úhrada portfolia), z rámcové smlouvy o postupování pohledávek a z listiny„ Příloha č. 1 – seznam pohledávek v listinné podobě“ soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. 10. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 13. 3. 2019 žalovaný čerpal částku ve výši 20.000 Kč od společnosti [právnická osoba] Soud nevzal za prokázané, že by k tomu byla uzavřena jakákoli smlouva, tím spíše pak o obsahu tvrzeném žalobcem (žádnou smlouvu žalobce soudu nepředložil, jím předložená listina je formulářem bez připojeného podpisu tvrzených smluvních stran; z ničeho pak nelze dovodit, že by žalovaný vyjádřil svou vůli být vázán obsahem smlouvy ve znění tvrzeném žalobcem). Žalovaný z čerpané částky nevrátil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci smlouvou ze dne 26. 9. 2022, o tom byl žalovaný informován přípisem ze dne 6. 10. 2022. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Soud nevzal za prokázané, že by [právnická osoba] před poskytnutím částky v celkové výši 20.000 Kč jakkoli ověřovala schopnost žalovaného tuto částku řádně a včas vrátit. 11. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru – byla-li vůbec uzavřena (což soud nevzal za prokázané, srov. shora) ze dne 13. 3. 2019 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje atp., nezjišťoval jiné případné dluhy a splátky žalované aj. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 12. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru ze dne 13. 3. 2019, byla-li uzavřena, hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Právnímu předchůdci žalobce ani žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy. 13. Protože však žalovaný čerpal částku 20.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. 14. Vzhledem k tomu, že dosud zaplatil částku ve výši 182,50 Kč (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval), zbývá vydat 19.817,50 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žádný z účastníků neuváděl ani ze spisu nevyplývá nic, co by odůvodňovalo vhodnost jakékoli jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno. 15. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části (poměr úspěchu přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k jistině, ale též ve vztahu k úrokům a úrokům z prodlení, to vše kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku, srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.), na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.