61 C 249/2021-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se návrhem ze dne 5.1.2021 domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit mu částku ve výši 27 586 Kč, společně s nesplacenými kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1 713,05 Kč, zákonnými úroky z prodlení z dlužné jistiny od 21.5.2020 do zaplacení a úroky ve výši 10,75 % p.a. od 21.1.2020 do zaplacení z částky 13 000 Kč. Žalobce zdůvodnil žalobu tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 28.2.2018 společnost [právnická osoba], poskytla žalované částku ve výši 13 000 Kč, žalovaná uhradila pouze částku 2 404 Kč, která byla alokována na příslušenství, přičemž zbývající dluh je vyčíslen a specifikován výše. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci a postoupení bylo oznámeno žalované. Žalobce ji pak vyzval před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, ač k tomu byl soudem vyzvána. 3. S ohledem na výši žalované částky soud dle ust. § 157 o.s.ř. za souhlasu účastníků nenařizoval k rozhodnutí ve věci jednání. 4. Z předložených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. 5. Dne 28.2.2018 žalovaná čerpala částku ve výši 13 000 Kč, tuto jí poskytla společnost [právnická osoba] Soud vzal za prokázané, že oba jmenovaní podepsali listiny o obsahu tvrzeném žalobcem, žalobce soudu předložil formulář nadepsaný jako Smlouva o úvěru s [číslo] se smluvními podmínkami. Nevzal však za prokázané, že by před poskytnutím částky 13 000 Kč byla ověřována, natož aktivně a s odbornou péčí, schopnost žalované tuto částku splatit. 6. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci. Žalovaná byla poprvé vyzvána (dřívější odeslání výzvy žalobce nedoložil) k zaplacení mj. žalované částky přípisem odeslaným dne 18.12.2020 – předžalobní výzvou, ve které byla stanovena lhůta k plnění nejpozději do 2.1.2021. 7. Jak shora uvedeno, pokud mezi účastníky, respektive právním předchůdcem žalobce a žalovanou, byla uzavřena smlouva o úvěru, je nutno ji hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalované úvěr splácet, když dostatečně nezjišťoval (neověřoval) její majetkové poměry, příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Z předložených formulářů žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, finanční analýzy a smlouvy vyplývá, že žalovaná je v domácnosti, bydlí v nájmu (jehož výše není doložena) je svobodná, má dvě nezaopatřené děti do šesti let a v domácnosti sní žije další osoba (bez specifikace), která je výdělečně činná. Měsíční příjem činí 7 600 Kč a je tvořen rodičovským příspěvkem. Minimální měsíční vydaje činí 4 850 Kč a po odečtení rezervy na neočekávané výdaje má k dispozici rezervu ve výši 1 000 Kč plus měsíční volné zdroje ve výši 1 750 Kč. Z žádné z předložených listin pak nevyplývá, že by byly jakkoliv zjišťovány existující závazky žalované. 8. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalované, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 28.2.2018, pokud vůbec byla uzavřena, nelze podle této smlouvy právo přiznat. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku či smluvní pokuty, jejichž zaplacení se domáhal. 10. Protože však žalovaná čerpala částku 13 000 Kč, došlo u ní k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinna vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a to ve výši rozdílu mezi touto částkou a uhrazenými platbami ve výši 10 596 Kč. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla postoupena žalobci, a to shora uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byla žalovaná informována (k tomu srov. skutková zjištění soudu shora), je žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat žalobci. 11. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 10 596 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 3.1.2021 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Za počátek prodlení soud považuje první den po uplynutí lhůty stanovené žalobcem v předžalobní výzvě. 12. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., jak ve výroku III. uvedeno. Při zohlednění příslušenství a jeho kapitalizaci ke dni rozhodnutí ve věci, by byla úspěšnější žalovaná. Té však žádné náklady v souvislosti s projednáním věci nevznikly.