19 C 237/2023-34 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 10.961,46 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena původním věřitelem společností , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, . dne , datum, na základě Smlouvy o postoupení pohledávek.5. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně úvěr žalovanému ve výši 5.300 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data splatnosti nevrátil. Předmětem této žaloby je rovněž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5.661,46 Kč.6. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný dne , datum, čerpal úvěr ve výši 5.300 Kč a tuto částku žalovaný obdržel na svůj účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil.7. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , ve které soud vyzval žalobkyni mimo jiné k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti žalovaného, tak uvedla, že schopnost žalované splácet byla ověřena právní předchůdkyní žalobkyně, která ji zjišťovala z veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, CRKI, EUCB).8. Úvěr byl poskytován žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet.9. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.10. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z předložených důkazů, které jsou obsahem soudního spisu (smlouva o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávky včetně oznámení o postoupení pohledávky, bankovní převod 5.300 Kč, všeobecné obchodní podmínky, upomínka vč. dokladu o odeslání).11. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“.13. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.14. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného pouze z veřejných databází, jeho skutečné příjmy a výdaje nezjišťoval. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.16. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.17. Protože bylo žalovanému poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaný je proto povinen toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 5.300 Kč, žalovaný nic neuhradil, zbývá uhradit 5.300 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 5.300 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat). Pokud jde o poplatek 5.661,46 Kč vyplývající z úvěrové smlouvy, tak soud v této části žalobu zamítl, neboť úvěrová smlouva byla právně kvalifikována jako absolutně neplatná.18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým