34 C 59/2024-38 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 11. 1. 2024, doplněnou o podání ze dne 23. 4. 2024, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 32 888 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , Anonymizováno, ., byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč za úplatu v podobě úroku ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a poplatkem za hotovostní úhradu splátek ve výši 2 700 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč nejpozději do 15. 4. 2023. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, na dluh uhradil 4 000 Kč a vznikl mu dluh, který je předmětem tohoto řízení. S účinností ke dni 7. 8. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce.2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.3. Soud projednal věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, přestože byl řádně a včas předvolán, svou nepřítomnost neomluvil a ani nepožádal o odročení jednání.4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav.5. Ze smlouvy ze dne 15. 2. 2022 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč za celkové náklady ve výši 12 888 Kč sestávající z úroku ve výši 761 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč; poslední splátka byla splatná 15. 4. 2023.6. Z žádosti o úvěr ze dne 14. 2. 2022 soud zjistil, že v době žádosti o poskytnutí úvěru žil žalovaný u rodičů, byl svobodný a měl jedno dítě. Žalovaný byl na rodičovské dovolené a pobíral příspěvek 7 600 Kč, současně byl zaměstnán na dohodou o provedení práce, ze které mu plynul příjem ve výši 8 500 Kč; celkové příjmy žalovaného činily 16 100 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného činily 9 070 Kč (bydlení 1 500 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 6 320 Kč, srážky ze mzdy 250 Kč a splátky jiných dluhů 1 000 Kč). Totožnost žalovaného byla ověřena přeložením občanského průkazu, příjmy byly ověřeny předložením dohody o provedení práce, potvrzením o výši příjmu a poštovními ústřižky o výplatě příspěvku.7. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 16. 2. 2022 částku 2 000 Kč dne 18. 3. 2022 částku 2 000 Kč.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 soud zjistil, že s účinností k 7. 8. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dne 15. 8. 2023.9. Z výzvy k plnění ze dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě; upomínka byla dle podacího lístku odeslána dne 2. 11. 2023.10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.16. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.17. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.19. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.20. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.21. V posuzované věci žalovaný sice předložil předchůdci žalobce přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak z předložených listin nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány a následně ověřovány a hodnoceny. V rámci posouzení úvěruschopnosti zjišťoval předchůdce žalobce pouze informace týkající se příjmu žalovaného, žádným způsobem však neověřoval tvrzení žalovaného stran výdajů, tedy nezjišťoval skutečnou výši nákladů na bydlení, osobní potřeby žalovaného, potřeby domácnosti, úhradu jiných dluhů, výdaje související se zdravotním stavem apod., a spokojil se pouze s prohlášením žalovaného stran jeho výdajů. Přesné zjištění a ověření reálné výše měsíčních výdajů není zcela možné, jistě však bylo v možnostech právního předchůdce žalobce ověřit si alespoň část výdajů žalovaného. Přihlédnout je potřeba také k tomu, že předchůdce žalobce za použitelný příjem označil částku 7 030 Kč. Při zohlednění měsíčních výdajů a splátky poskytnutého úvěru, tak žalovanému měly zůstat volné prostředky pouze ve výši cca 5 000 Kč na zajištění veškerých potřeb svých i svého dítěte. Předchůdce žalobce rovněž ani nenahlížel do registrů BRKI, NRKI nebo SOLUS.22. Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně hodnotil příjmy a výdaje žalovaného, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Právě dostatečné zjištění a ověření převisu př