37 C 51/2023-53 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou soudu doručenou dne 25. 2. 2023 po žalované domáhal vydání ve výroku I. uvedených věcí, neboť jí je dne 7. 4. 2022, kdy to žalované oznámil ústně, resp. dne 11. 4. 2022, kdy jí to sdělil písemně, zadržel k zajištění svých pohledávek za žalovanou, které mu vznikly z jejich spolupráce v rámci sdružení na realizacích zámečnických konstrukcí, a to rozdělením čistého zisku z akcí bytový dům , adresa, , kulturní dům , adresa, , bytové domy , adresa, , bytový dům , Anonymizováno, , adresa, , , jméno FO, , adresa, , , právnická osoba, a bytový , Anonymizováno, v celkové výši 992 591,10 Kč, přičemž k výši pohledávek dospěl odhadem ze zkušenosti z obvyklého zisku, neboť mu žalovaná nedodala doklady, na základě kterých by výši dlužné částky určil. Odhadovaná výše dlužné částky původně činila 1 150 000 Kč, na tu ale započetl své závazky vůči žalované a někdy po 6. 4. 2022 ji u žalované uplatnil. Následně ale žalobce tvrdil, že se jednalo pouze o návrh, který žalovaná nepřijala. Předmětný dluh dle tvrzení žalobce mohl dále zaniknout, kdyby na něho žalovaná uhradila do 19. 4. 2022 částku 100 000 Kč, což se rovněž nestalo. Zadržené věci se nacházely ve společně pronajatých výrobních prostorách – pozemek, garáž a zastřešená betonová plocha na adrese , adresa, , ve vlastnictví otce statutára žalobce, a některé věci tam navezl žalobce, některé žalovaná a některé společně. Věci pořizovali průběžně společně za prostředky žalované, nedohodli se ale, kdo bude vlastníkem věcí, dle přesvědčení žalobce měly patřit žalované. Předmětné věci žalobce dne 8. 4. 2022 sepsal a nechal je uložené tam, kde byly. Do těchto prosto měl přístup statutár žalobce, jednatel žalované, jejich subdodavatelé a pronajímatelé. Jednatel žalované je přede dnem 22. 11. 2022 odvezl, proti čemuž se žalobce bránil oznámením Policii ČR.2. Žalovaná nárok žalobce neuznala, neboť ke dni uplatnění zadržovacího práva žalobce neměl povinnost předmětné věci žalované vydat, neměl je u sebe, ani vůči němu neměla žalovaná žádný dluh, žádné sdružení účastníků neexistovalo, žalobce byl pouze subdodavatelem žalované. Žalobce neměl žádné užívací právo k předmětným prostorám, to měla žalovaná.3. Ve své replice žalobce uvedl, že k prostorám neměl sjednané žádné užívací právo, přesto žalovaná po něm požadovala polovinu nájemného, které jí uhradil zápočtem na předmětný dluh.4. Dle ustanovení § 1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”) kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.5. Dle ustanovení § 1396 odst. 1 občanského zákoníku zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.6. Dle ustanovení § 1399 písm. c) občanského zákoníku zadržovací právo zaniká dostane-li se věc trvale z moci věřitele.7. V projednávané věci soud neprováděl dokazování, neboť i kdyby se tvrzení žalobce ukázala pravdivá, nebylo by lze žalobě vyhovět, neboť jím tvrzené právo žalobci nevzniklo předně už jen proto, že předmětné věci nikdy neměl u sebe ve smyslu ustanovení § 1395 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že by je měl pod kontrolou natolik, že by byl reálně schopen rozhodovat o tom, komu a kdy mají či nemají být vydány (srov. T. Richter in Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), C. H. BECK, 2. vydání, 2021, s. 1491 – 1496). Sám žalobce uvedl, že předmětné věci nechal na jejich místě, kam vedle něho mohli vstupovat žalovaná, subdodavatelé, pronajímatel, nad čímž neměl kontrolu. I kdyby měl žalobce předmětné věci ve své moci, z jeho tvrzení je zřejmé, že by se jich zmocnil neprávem, když k prostorám, ve kterých by se jich zmocnil, nemá žádný užívací titul, neboť mu nepatří – patří otci statutára žalobce, ani k nim neměl sjednáno žádné užívací právo, jak sám uvedl. Na této skutečnosti ničeho nemění fakt, zda na této adrese uváděl svoji provozovnu čili nic. Pouze skutečnost, kdy by žalovaná po něm požadovala úhradu poloviny nájemného, a tento by jí ji uhradil, bez ujednání dalších podstatných náležitostí nájemní smlouvy – určení předmětu nájmu, by vznik nájmu neznamenala, zvláště když k ní mělo dojít až po uplatnění zadržovacího práva, které mělo být u žalované uplatněno ústně 7. 4. 2022, k započtení jeho pohledávek vč. nájemného mělo dojít dle tvrzení žalobce až poté. Uvedené závěry potvrdil i žalobce, když tvrdil, že žádné užívací právo k těmto prostorám neměl.8. Z tvrzení žalobce navíc vyplývá, že ani jemu zajišťovaná pohledávka nebyla zřejmá, nebyl schopen určit její výši, nebyl schopen uvést jaká byla konkrétní výše pohledávek za jednotlivé akce, a tak celkovou výši odhadl. Takto neurčitou pohledávku nelze zajistit uplatněním zadržovacího práva, už jen z toho důvodu, že by zadržovatel nebyl schopen řádně ve smyslu ustanovení § 1397 odst. 1 občanského zákoníku vyrozumět o zadržení předmětných věcí, neboť by nebyl schopen konkrétně specifikovat zajištěný dluh.9. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že i kdyby zadržovací právo k předmětným věcem žalobci vzniklo, přišel by o ně ve smyslu ustanovení § 1399 písm. c) občanského zákoníku, když nad nimi ztratil moc a nebránil se tomu dovolenou svépomocí dle ustanovení § 1006 občanského zákoníku nebo žalobou na ochranu držby dle ustanovení § 1007 občanského zákoníku/srov. J. Petrov in Občanský zákoník, C. H. Beck, 2. vydání (2. aktualizace, 2023), komentář k § 1399), což žalobce neučinil, jak uvedl.10. S ohledem na vše uvedené soud žalobu na vydání předmětných věcí jako nedůvodnou zamítl, když k nim žalobci zadržovací právo nevzniklo.11. Procesně plně úspěšné žalované soud přiznal dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ”) právo na náhradu nákladů řízení, která je tvořena odměnou ve výši 4 500 Kč za tři úkony právní služby po 1 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast při jednání soudu) stanovenou podle § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“) za použití ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu a paušální náhradou nákladů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč. Jelikož byl úkon spočívající v účasti na jednání soudu proveden mimo sídlo zástupce žalované, soud odměnu za právní pomoc navýšil o náhradu za ztrátu času za 14 půlhodin po 100 Kč tedy 1 400 Kč dle § 14 advokátního tarifu, a cestovné spočívající v použití osobního motorového vozidla VW Passat za cestu , adresa, a zpět ve vzdálenosti 2 x 309 km. Průměrná spotřeba nafty činí dle TP 5 litrů na 100 km, cena pohonných hmot dle vyhl. č. 398/2023 Sb. činí 38,70 Kč za 1 litr nafty, a paušální náhrada za 1 km jízdy dle stejného předpisu činí 5,60 Kč. Cestovné včetně náhrad za ztrátu času činí celkem 6 057 Kč. Částka za odměnu advokáta, režijní paušály, cestovné a náhradu za ztrátu času pak byla v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 OSŘ navýšena o 21 % DPH, tedy o částku 2 406 Kč. Žalobce je tak povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 13 863 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalované. Soud zástupci žalované nepřiznal odměnu za úkon v podobě účasti při prvním setkání s mediátorem (vč. cestovného k tomuto úkonu), neboť se nejedná o účelný náklad řízení, když setkání se zapsaným mediátorem bylo nařízeno samotným účastníkům a je jejich povinností se jí osobně účastnit; zastoupení při mediaci proto nepředstavuje (na rozdíl od odměny mediátora) účelně vynaložené náklady soudního řízení, rovněž ze spisu nevyplývá, že by se zástupce mediace skutečně zúčastnil. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3658/17 ze dne 3. 4. 2018.