41 C 18/2024-70 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 157 706,79 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 512,69 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 157 706,79 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, úrok ve výši 16,99 % ročně z částky 148 657,99 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 16,99 % ročně z částky 5 582,80 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení, jakož i vzniklé náklady řízení. Žalobce dále uvedl, že pohledávku za žalovaným nabyl na základě postupní smlouvy od , právnická osoba, ., která žalovanému dne 24. 11. 2021 poskytla úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal ve splátkách vrátit. Své povinnosti však nedodržel a smluvní ujednání porušil. Proto bylo možné úvěr prohlásit k datu 2. 4. 2023 za splatný a následně pohledávku za žalovaným postoupit do majetku současného žalobce.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. K jednání se nedostavil, přestože byl řádně a včas předvolán. Soud tak ve věci rozhodoval na základě ve spise založených listinných důkazů a na základě výsledků provedeného dokazování.3. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, a to ze smlouvy o úvěru, že byla uzavřená mezi , právnická osoba, ., jako věřitelem a žalovaným, jako dlužníkem. Smlouva se týkala poskytnutí částky 150 000 Kč. Uvedenou částku se žalovaný zavázal splatit ve splátkách po 2 918 Kč měsíčně s úrokovou sazbou 16,99 % ročně. Fakticky mělo být uhrazené 94 splátek. Smlouva byla podepsána na pobočce , právnická osoba, . Žalobce svá skutková tvrzení doplnil tím, že žalovaný v průběhu smluvního vztahu uhradil , právnická osoba, . částku 40 211 Kč s tím, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně prověřená, a to řádným postupem kredibilním subjektem - , právnická osoba, .4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu vyplývá, že žalovaný měl mít příjem 16 583 Kč. Výše nájemného měla činit částku 5 000 Kč měsíčně. Jiné relevantní údaje uvedené nebyly.5. Z potvrzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že banka při porovnání příjmů a možných výdajů žalovaného uvedla, že nájemné činí 5 000 Kč, životní náklady, normativní náklady se stanovují částkou 8 713 Kč měsíčně, splátka úvěru činí částku 2 918 Kč měsíčně. Proto lze dojít k závěru, že příjmy žalovaného jsou dostatečné. Tyto byly doložené daňovým přiznáním, ze kterého mj. vyplývá, že žalovaný podniká. V roce 2020 činila výše jeho příjmů částku 398 000 Kč a výše jeho výdajů částku 238 800 Kč. Tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji dosáhl částky 159 200 Kč, tedy měsíčně jde o příjem 13 266 Kč. Byť stran žalovaného banka deklarovala příjem ve výši 16 583 Kč, který však z doložených listin nevyplývá. Doložené ohledně příjmů a výdajů dále nic nebylo, a to ani přes poučení dané žalobci ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř.6. Doložené bylo, že pohledávka za žalovaný přešla do majetku současného žalobce, na což byl žalovaný řádně věřitelem upozorněn.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. K této věci soud po provedeném dokazování uvádí, že žalobce, resp. právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost, anebo kontraktační proces podcenil. Nepostupoval zákonným způsobem, když řádně neprověřil příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Tedy tak, aby bylo zjevné, jaký je jeho skutečný příjem a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Nebyla předložená např. nájemní smlouva ani případná žalovaného fakturace za poslední měsíce. Pokud žalobce předložil daňové přiznání žalovaného, tak v kontextu jeho obsahu je jasné, že takto vysoký úvěru mu poskytnut být neměl, neboť příjem žalovaného reálně činil cca 13 500 Kč měsíčně. Nebyl tedy tak vysoký, aby žalovaný mohl unést jak náklady související s jeho ostatní životními náklady, nájemným a splácením čerpaného úvěru.13. V této věci bylo prokázané, že žalovaný krátce po čerpání úvěru přestal svoje povinnosti plnit, tedy úvěr řádně splácet.14. Co se týká nároku jako takového, tak žalobci náleží jen ve výši bezdůvodného obohacení, neboť věřitel, potažmo jeho právní nástupce zákonné povinnosti nedostál (porušil ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).15. Soud tak od celkové částky poskytnutých finančních prostředků ve výši 150 000 Kč odečetl částku 40 211 Kč, kterou měl žalovaný prokazatelně uhradit, když opak v řízení zjištěný nebyl. Žalobci proto důvodně náleží částka 109 289 Kč. Ovšem z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). Dále žalobci náleží kapitalizovaný úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 a násl. občanského zákoníku dostával. Dále i poměrná část kapitalizovaného úroku z prodlení.16. Naopak, co se týká částky 47 917,70 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku II. rozsudku, tak ta žalobci přisouzená již být nemohla, neboť ta již není bezdůvodným obohacením.17. O nákladech řízení soud rozhodnul podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že ve věci převážně procesně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou část jemu vzniklých nákladů řízení. Za předpokladu, kdyby byl žalobce plně procesně úspěšný, náležela by mu náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 6 309 Kč a odměna ve výši 7 420 Kč za úkon (§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Konkrétně za úkony spočívající v: převzetí věci, spisu žaloby, předžalobní upomínku a za účast u jednání. Tedy celkem 29 680 Kč. Dále 4 paušály po 300 Kč za tytéž úkony právní služby (§ 11 a § 13 citované vyhlášek), jakož i účtované DPH z poskytnutých právních služeb ve výši 6 485 Kč. Celkem tedy 43 674 Kč.18. Jelikož byl žalobce ve věci procesně úspěšný jen dílem, tak soud od jeho procesního úspěchu odečetl jeho procesní neúspěch. Pro zjednodušení výpočtu soud vyšel jen z přisouzené jistiny a zamítnuté části jistiny pohledem tarifní hodnoty sporu mající hodnotu 157 706,79 Kč. Jinak řečeno, žalobce byl procesně úspěšný co do 70 % a neúspěšný co do 30 % tarifní hodnoty sporu. Pohledem čistého procesního úspěchu žalobci náleží z jemu vzniklých nákladů řízení 40 % (70 % - 30 %), tedy částka 17 470 Kč.