43 C 243/2023-110 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 24 180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 180 Kč od 23.4.2021 do zaplacení a smluvní pokuty 1 585,49 Kč z titulu smlouvy o úvěru, na základě které poskytl žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 19 200 Kč. Žalovaný úvěr nesplatil, a vznikl mu tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalovaná částka sestává z jistiny 19 200 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 4 540 Kč, poplatků za služby 110 Kč a 330 Kč. Žalovaný byl marně vyzván k úhradě.2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 23.3.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve výši 19 200 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v jedné splátce ve výši 24 085 Kč do 22.4.2021 (smlouva o úvěru). Žalobce žalovanému poskytl finanční prostředky na účet žalovaného dne 23.3.2021 ve výši 10 000 Kč a dne 24.3.2021 ve výši 9 200 Kč (přehled bankovních transakcí). Při žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že žije v domácnosti sám, uvedl čistý měsíční příjem 37 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje 14 000 Kč, žalobce počítal s čistým ověřeným příjmem 37 333 Kč, s vypočítanými minimálními výdaji 11 510 Kč a rezervou pro výdaje 650 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti, obecné principy posuzování a filozofie společnosti). Z výpisu z účtu žalovaného za období od 29.1.2020 do 24.11.2020 vyplývá, že žalovaný od srpna 2020 opakovaně čerpal spotřebitelské úvěry, jen od společnosti Zaplo v srpnu 2020 ve výši 25 000 Kč, v září 2020 ve výši 25 000 Kč, v říjnu 2020 ve výši 20 400 Kč, v listopadu 2020 ve výši 4 600 Kč, v září čerpal od dalšího poskytovatele úvěrů 15 000 Kč, z účtu byly strhávány platby na základě exekučních příkazů v září a v listopadu 2020, konečný zůstatek na účtu činil k 24.11.2020 částku 566,17 Kč (výpis z účtu). Zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě výzvou ze dne 16.6.2023 odeslanou téhož dne prostřednictvím , právnická osoba, . (předžalobní výzva z 25.8.2022, podací lístek).5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.6. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).7. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobce sice ověřoval žalovaným udávaný příjem prostřednictvím přístupu k běžnému účtu žalovaného, schopnost splácet úvěr (tzv. úvěruschopnost) však není dána pouze výší příjmu, ale také výší reálných výdajů. Žalobce se však reálnými výdaji žalovaného nezabýval, vyšel pouze z žalovaným udávaných výdajů ve výši 14 000 Kč, k nimž přičetl pouze rezervu ve výši 650 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného, který měl žalobce k dispozici, však vyplývaly vyšší skutečné výdaje žalovaného, včetně toho, že žalovaný opakovaně čerpal spotřebitelské úvěry, z účtu byly strhávány platby na základě exekučních příkazů v září a v listopadu 2020 a konečný zůstatek na účtu činil k 24.11.2020 částku 566,17 Kč. Pokud žalobce žalovanému úvěr ve sjednané výši a se sjednanou splatností poskytl, počínal si nezodpovědně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Protože žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny ve výši 19 200 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dopisem odeslaným prostřednictvím pošty dne 16.6.2023, který se při běžném chodu věcí dostal do sféry dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. ve středu 21.6.2023, posledním dnem poskytnuté třídenní lhůty bylo pondělí 26.6.2023. Od 27.6.2023 je žalovaný v prodlení, a žalobce má dle ustanovení § 1970 o.z. právo na úrok z prodlení, jehož požadovaná výše 8,25 % ročně je nižší než dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě co do částky 19 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 200 Kč od 27.6.2023 do zaplacení vyhověl (výrok I) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.9. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017) úspěšný co do 65 %, neúspěšný co do 35 %, žalobce tak má po odečtení neúspěchu od úspěchu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 %. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 031 Kč, odměny advokáta po 300 Kč a paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 1 a 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a z částky 252 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. celkem 2 483 Kč, z toho 30 % činí 745 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř.