115 C 27/2024-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobou došlou soudu dne 6. 2. 2024 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 162 858 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 10. 7. 2023 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že na základě pracovní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 30. 9. 2011 byla žalovaná zaměstnána jako instruktor sportu v pracovním poměru na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011 u , Anonymizováno, (dále jen „, Anonymizováno, “). , Anonymizováno, je ve smyslu zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, rezortním sportovním centrem , právnická osoba, – žalobkyně. Pracovní poměr na dobu určitou byl dále na základě dohod o změně sjednaných pracovních podmínek (dohody mezi žalobkyní a žalovanou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 16. 12. 2011, 22. 6. 2012, 23. 10. 2013, 22. 10. 2014, 29. 10. 2015, 27. 10. 2016, 26. 10. 2017, 10. 10. 2018) postupně prodlužován vždy na dobu určitou až do 31. 10. 2019. Uvedené bylo činěno na základě dohody s odborovou organizací o sjednávání a opakování pracovních poměrů na dobu určitou ze dne 16. 9. 2013 v souladu s ust. § 39 odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalované skončil pracovní poměr na dobu určitou dnem 31. 10. 2019. Žalovaná zaslala žalobkyni oznámení o trvání pracovního poměru ze dne 31. 10. 2019, ve kterém rozporovala skončení pracovního poměru uplynutím stanovené doby. Zároveň dne 31. 10. 2019 žalovaná oznámila žalobkyni, že od 24. 10. 2019 je v pracovní neschopnosti, která trvala až do 30. 11. 2020. Žalobkyně podala dle ust. § 39 odst. 5 zákoníku práce žalobní návrh na určení, že byly splněny podmínky pro výjimku z pravidla stanoveného v ust. § 39 odst. 2 zákoníku práce, tj. aby mohl být pracovní poměr na dobu určitou opakován více než dvakrát, a to z důvodu splnění podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Městský soud v Brně vydal dne 11. 5. 2020 rozsudek č.j. 115 C 188/2019-78, kterým ve výroku II. rozsudku žalobu, aby soud určil, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou, zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 byl výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně potvrzen, přičemž právní moci nabyl rozsudek dne 11. 1. 2021. Dne 5. 3. 2021 podala žalobkyně dovolání. S ohledem na skutečnost, že soudy bylo stanoveno, že podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce nebyly splněny, musela žalobkyně po právní moci rozsudků dne 11. 1. 2021 řešit pracovní zařazení žalované, jelikož její pracovní poměr pokračoval. Dopisem ze dne 14. 1. 2021, podepsaným dne 18. 1. 2021, žalovaná vyzvala žalobkyni k přidělování práce a výplatě platu od 1. 12. 2020. Žalovaná absolvovala lékařské prohlídky za účelem posouzení její pracovní způsobilosti k výkonu pracovní pozice instruktora sportu. Dle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci vydaného , tituly před jménem, , jméno FO, dne 8. 3. 2021 žalovaná pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost z důvodu obecného onemocnění. Žalované byla dána výpověď písemností ze dne 29. 3. 2021 z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti na základě ust. § 52 písm. e) zákoníku práce. Pracovní poměr žalované tak skončil 31. 5. 2021. Žalované byla vyplacena náhrada platu za období od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2021 v celkové výši 203 344 Kč hrubého, 162 858 Kč čistého. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1207/2021-125 ze dne 21. 10. 2022 vyhověl dovolání žalobkyně a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně. Nový rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 změnil výrok II. Městského soudu v Brně tak, že se určuje, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny. Žalovaná po ukončení pracovní neschopnosti, od 1. 12. 2020 do vydání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti dne 8. 3. 2021 nevykonávala pro žalobkyni žádnou práci, tudíž žalované byla vyplacena náhrada platu. Vydáním lékařského posudku o zdravotní způsobilosti bylo stanoveno, že žalovaná nemůže vykonávat práci instruktora sporu dle pracovní smlouvy z důvodu obecného onemocnění, a tak v období po vydání lékařského posudku žalovaná rovněž nevykonávala žádnou práci. S ohledem na skutečnost, že v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně dal za pravdu žalobkyni, že podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou dle ust. § 39 odst. 2 až 4 zák. práce mezi žalobkyní a žalovanou byly splněny, skončil žalované pracovní poměr uplynutím doby 31. 10. 2019. Z toho důvodu žalované nepřísluší vyplacená náhrada platu, jelikož bez uvedených rozsudků se jedná o bezdůvodné obohacení žalované, když odpadl právní důvod, na základě kterého byla žalobkyně nucena uvedené finanční prostředky žalované vyplatit. Žalovaná žalobkyni neposkytla žádné protiplnění, tj. výkon práce. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr skončil již dne 31. 10. 2019, nemohl žalované vzniknout ani nárok na náhradu za dovolenou, kterou byla žalobkyně nucena vyplatit a stejně tak na náhradu platu za pracovní neschopnost v období od 1. 11. do 6. 11. 2019. Žalovaná i přes předžalobní výzvu uplatněný nárok žalobkyni nezaplatila.2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že všechny finanční prostředky, které žalobkyně učinila předmětem řízení, převzala v dobré víře, že její pracovní poměr trvá, jak konstatoval pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020 č.j. 15 Co 132/2020-107. Po celou dobu, kdy žalovaná přijímala finanční prostředky, trvala právní moc uvedeného rozsudku a všichni účastníci řízení byli povinni se rozsudkem řídit. Žalovaná, která je práva neznalá, všechny vyplacené částky přijala bez toho, že by věděla, že se jedná o částky nesprávně určené či omylem vyplacené. Dále poukazovala na to, že aplikace § 331 zákoníku práce musí být zkoumána u každé jednotlivé platby zvlášť. Žalovaná byla po celé období práce neschopná, proto se domnívala, že platby, které jí byly poukazovány, jí náležely jako nemocnému zaměstnanci. Žalovaná se o dovolání dověděla dne 15. 3. 2021, do té doby nemohla být její dobrá víra otřesena. Současně žalovaná upozorňovala na skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 5720/2017 se vychází z jiného skutkového stavu, než jaký nastal v projednávané věci.3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy a dospěl k těmto závěrům o skutkovém stavu. Shodným tvrzením účastníků, spisem Městského osudu v Brně sp. zn. 115 C 188/2019 zejména rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020, rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020, rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-147 ze dne 28. 2. 2023 bylo prokázáno, že žalobkyně jako zaměstnavatel a žalovaná jako zaměstnankyně uzavřely dne 30. 9. 2011 pracovní smlouvu, na základě které žalovaná vykonávala pro žalobkyni práci instruktorky sportu. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011. Na základě dohod o změně sjednaných pracovních podmínek, které žalobkyně s žalovanou uzavřely, byl pracovní poměr prodlužován vždy na dobu určitou až do 31. 10. 2019. Dle žalobkyně pracovní poměr mezi účastnicemi ke dni 31. 10. 2019 zanikl, k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou docházelo na základě dohody s odborovou organizací o sjednávání a opakování pracovních poměrů na dobu určitou ze dne 16. 9. 2013 v souladu s ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Se zánikem pracovního poměru nesouhlasila žalovaná, oznámením ze dne 31. 10. 2019 sdělila žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání a od 24. 10. 2019 byla v pracovní neschopnosti. Na stanovisko žalované reagovala žalobkyně podáním žaloby dle § 39 odst. 5 zákoníku práce na určení, že byly splněny podmínky pro výjimku z pravidla stanoveného v ust. § 39 odst. 2 zákoníku práce, tj. aby mohl být pracovní poměr na dobu určitou opakován více než dvakrát, a to z důvodu splnění podmínky uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce. Rozhodnutí o žalobě na určení bylo zásadní pro posouzení otázky skončení pracovního poměru mezi účastnicemi. Nejdříve bylo o žalobě rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020, kterým byla žaloba zamítnuta. O odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 115 C 188/2019-78 ze dne 11. 5. 2020 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 tak, že rozsudek soudu I. stupně byl ohledně výroku o určení potvrzen. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 nabyl právní moci dne 11. 1. 2021. Dále bylo z obsahu spisu zjištěno, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 15 Co 132/2020-107 ze dne 1. 12. 2020 podala dne 5. 3. 2021 žalobkyně dovolání, které bylo žalované doručeno dne 15. 3. 2021. O dovolání rozhodoval dne 21. 10. 2022 Nejvyšší soud, který rozsudkem č.j.