31 C 106/2025-19 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 15. 7. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 461 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 759 Kč, poplatkem za expresní výplatu úvěru ve výši 199 Kč, poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatkem 49 Kč za SMS servis vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy o úvěru nedostál a žalobkyni nic ve lhůtě splatnosti nezaplatil. Byl proto vyzvána k úhradě dluhu a současně mu byla v souladu se smlouvou účtována smluvní pokuta v souhrnné výši 1 500 Kč za porušení smluvní povinnosti. Předmětem řízení žalobkyně učinila nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 23 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 759 Kč, poplatku za expresní výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatku za SMS servis v celkové výši 196 Kč, účelně vynaložených náklady upomínání v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že zjišťovala, zda má žalovaný u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, podrobila žalovaného důslednému credit scoringu, posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.5. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 23 000 Kč převodem na jeho účet a žalovaný se ho zavázal spolu s spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 759 Kč, poplatkem za expresní výplatu úvěru ve výši 199 Kč, poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatkem 49 Kč za SMS servis vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že účastníci se dohodli, že pokud žalovaný nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, může mu žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále jí může žalobkyně v případě prodlení s úhradou dluhu účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle opisu výpisu proplacení úvěru byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 23 000 Kč převodem na jeho účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, dne , datum, . Před uzavřením smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil, že nemá děti, jeho měsíční příjem činí 36 000 kč, další příjem domácnosti činí 90 000 Kč a splácí měsíčně úvěr ve výši 7 400 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný žalobkyni na svůj závazek neplnila nic. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2025.6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že ověřovala příjmy i výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy. Nicméně uvedené tvrzení bylo vyvráceno listinou označenou jako „Karta klienta“, kterou bylo prokázáno, že žalobkyně se nijak úvěruschopností žalovaného nezabývala, protože zcela nedostatečně zjišťovala informace o jeho osobních a majetkových poměrech, dokonce se nedotazovala ani na měsíční obvyklé výdaje žalovaného, nadto aby je nějakým relevantním způsobem ověřila. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neznala výši měsíčních výdajů žalovaného a ani neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru, a to zejména za situace, kdy žalovaný do karty klienta uvedl, že již splácí d