31 C 120/2025-16 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 5. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 43 868 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a s úroky z úvěru vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy o úvěru nedostála a žalobkyni na úvěr zaplatila pouze 2 Kč. Byla proto vyzvána k úhradě dluhu a současně jí byla v souladu se smlouvou účtována smluvní pokuta v souhrnné výši 1 500 Kč za porušení smluvní povinnosti. Předmětem řízení žalobkyně učinila nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 29 998 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 5 940 Kč, úroků z úvěru ve výši 4 410 Kč, účelně vynaložených náklady upomínání v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že zjišťovala, zda má žalovaná u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále provedla lustraci žalované v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, podrobila žalovanou důslednému credit scoringu, posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované a přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.5. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč převodem na její účet a žalovaná se ho zavázala spolu s spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a úroky z úvěru vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že účastníci se dohodli, že pokud žalovaná nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, může jí žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále jí může žalobkyně v případě prodlení s úhradou dluhu účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle opisu výpisu proplacení úvěru byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč převodem na její účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, dne , datum, . Před uzavřením smlouvy žalovaná žalobkyni sdělila, že je OSVČ, že nemá děti, její měsíční příjem činí 37 000 Kč, další příjem domácnosti činí 15 000 Kč a splácí měsíčně úvěr ve splátkách po 15 000 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná žalobkyni na svůj závazek uhradila celkem 2 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2025.6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že ověřovala příjmy i výdaje žalované před uzavřením smlouvy. Nicméně uvedené tvrzení bylo vyvráceno listinou označenou jako „Karta klienta“, kterou bylo prokázáno, že žalobkyně se nijak úvěruschopností žalované nezabývala, protože zcela nedostatečně zjišťovala informace o jejích osobních a majetkových poměrech, dokonce se nedotazovala ani na obvyklé měsíční výdaje žalované, nadto aby je nějakým relevantním způsobem ověřila. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neznala výši měsíčních výdajů žalované a ani neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru, a to zejména za situace, kdy žalovaná do karty klienta uvedla, že již splácí dluh ve splátkách po 15 000! Kč měsíčně. Žalobkyně měla přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a ted