31 C 232/2024-18 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 20. 5. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit ji částku ve výši 9 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 5. 2023 do zaplacení a povinnost zaplatit žalobci částku 886,76 Kč z titulu smluvní pokuty, to vše z důvodu smlouvy o úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi účastníky dálkovým způsobem, přičemž částka 7 000 Kč má být jistinou úvěru, částka 2 030 Kč poplatkem za poskytnutí úvěru, částka 220 Kč poplatkem za službu Klidné spaní, částka 165 Kč poplatkem za službu Presto, částka 58 Kč poplatkem za službu Informační SMS servis a částka 886,76 Kč smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z jistiny za dobu od 29. 5. 2023 do 27. 8. 2023.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.5. Dne , datum, byla vyhotovena listina označená jako Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním č. , hodnota, , v níž je uvedeno, že se žalobkyně jako věřitel zavázala poskytnout žalovanému jako dlužníkovi úvěr až do výše 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni peněžní částku spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 2 030 Kč a dále částku 110 Kč jako poplatek za službu Klidné spaní, 165 Kč jako poplatek za službu Presto a 29 Kč jako poplatek za službu Informační SMS servis. Částka 7 000 Kč měla být žalobkyni vrácena v jediné splátce do 14. 4. 2023, převodem na účet žalobkyně pod VS , var. symbol, . Tvrzené ujednání o smluvní pokutě se v textu smlouvy nenachází.6. V listině označené jako Autorizace ověření totožnosti je uvedeno datum , datum, a údaj, že ověření totožnosti spotřebitele bylo autorizováno prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu. Protiúčet: , jméno FO, , č. účtu, .7. Z listiny označené jako Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . soud zjistil, že ke dni , datum, byl proveden výpočet úvěruschopnosti žalovaného, který uvedl, že celkový počet členů ve společné domácnosti s příjmem činí tři, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 20 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 10 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činí 0 Kč, další nezbytné výdaje činí 500 Kč, ostatní nezbytné výdaje činí 500 Kč, ověřený měsíční příjem žalovaného činí 23 214 Kč a vypočítané minimální výdaje jsou 6 303 Kč. Z této listiny (ani z jiného důkazu) však není zřejmé, z jakých konkrétních informací a dokladů žalobkyně vycházela ve svém zjištění o výši ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 20 000 Kč – tedy z jakých zdrojů takový příjem žalobce ověřil. Navíc ani z této listiny neplyne, zda a kdy vůbec takové údaje žalovaný žalobkyni sdělil. Naopak z této listiny plyne, že žalobkyně výdaje žalovaného vůbec neověřovala, což se projevuje již v jím zvolené terminologii „vypočítané minimální výdaje“ – viz a contrario slovo „ověřené“ u „Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu“. Dále plyne, že žalobkyně zkoumala pouze příjmové transakce žalovaného.8. Na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, byla z účtu žalobkyně poskytnuta dne , datum, částka 7 000 Kč, VS , var. symbol, , jak vyplývá z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli.9. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 24. 3. 2024 vyzván k úhradě dluhu, předžalobní upomínka byla podána k poštovní přepravě téhož dne.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.15. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).17. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že zjišťovala příjmy žalovaného, nicméně není zřejmé, z jakých podkladů vycházela, protože z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . nevyplývá, že by cokoli žalovaný žalobkyni předložil. Žalobkyně zjišťovala příjmové transakce žalovaného, nicméně nijak neověřovala výdaje žalovaného, vycházela pouze z (naprosto nereálných) údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný, aniž by je jakkoliv ověřila. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného ohledně výdajů, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních pro