31 C 31/2025-14 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 30. 4. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 11 244 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , s žalovanou uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 081 Kč, odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku 1 853 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a úroky ve výši 11,75 % ročně předchůdci žalobkyně vrátit v 52 pravidelných týdenních splátkách po 327 Kč do 4. 5. 2022. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni byla žalovanou zaplacena pouze částka 5 750 Kč a ke dni 27. 1. 2025 činila dlužná jistina 6 098,50 Kč a dlužný poplatek částku 5 145,50 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.5. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované částku ve výši 8 000 Kč v hotovosti a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 7 434 Kč a úroky ve výši 88 % ročně splácet v 52týdenních splátkách po 327 Kč. Dle zákaznické karty žalovaná při uzavírání smlouvy o zápůjčce právnímu předchůdci žalobkyně nepředložila žádný doklad o svém příjmu. V zákaznické kartě uvedla, že její příjem činí 10 000 Kč a příjem celé domácnosti činí celkem 30 500 Kč, její běžné měsíční výdaje činí 6 000 Kč. Dále uvedla, že bydlí s rodiči, dosáhla základního vzdělání, je svobodná, nevlastní auto, nemá bankovní účet, má jednu vyživovací povinnost a je na mateřské dovolené. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 27. 1. 2025. Dopisem, kterým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě doporučeně. Následně byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 10. 4. 2025.6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně posoudil před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované a že ověřoval informace, které od žalované získal. Toto tvrzení bylo vyvráceno listinou nazvanou „zákaznická karta“, dle které žalovaná předchůdci žalobkyně nepředložila vůbec žádné podklady za účelem ověření jejích tvrzení týkajících se jejích osobních a finančních poměrů. Právní předchůdce žalobkyně nijak neověřoval ani příjmy ani výdaje žalované, vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělila samotná žalovaná v listině nazvané „zákaznická karta“. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované rezignoval na svou zákonnou povinnost zjistit majetkové poměry žalované a tyto ověřit a racionálně vyhodnotit. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovanou uváděné údaje o jejích příjmech ani výdajích. Právní předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat jak příjmovou, tak i výdajovou