42 C 15/2025-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6.11.2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 21.744 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 23.6.2023 byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. 27449/599400, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku spolu s příslušenstvím do 23.7.2023. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, ., která následně pohledávku postoupila na žalobce. Žalovaný, ačkoliv byl písemně upomínán, dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.2. Podáním doručeným soudu dne 17.4.2025 vzal žalobce žalobu zpět ohledně úroku v kapitalizované výši 443,84 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 443,84 Kč ode dne 24.7.2023 do zaplacení, neboť žalobce na žalobě v daném rozsahu již netrvá. Soud proto řízení co do těchto nároků v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.3. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.4. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.5. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.6. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byly téhož dne poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč (důkaz touto smlouvou, dokladem o vyplacení předmětné částky a potvrzením banky , právnická osoba, .). Jak plyne z této smlouvy a souvisejících podkladů, žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr v částce 15.000 Kč spolu s úrokem ve výši 443,84 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6.300,16 Kč nejpozději do 23.7.2023.7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., společnosti , právnická osoba, . pohledávku za žalovaným. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.9.2024 uzavřené mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce (důkaz těmito smlouvami). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20.9.2024. Spolu s oznámením o postoupení pohledávky byla žalovanému zaslána výzva před podáním žaloby. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.8. Věc byla posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.") a s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitelé rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“).9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Dle § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. jak plyne z § 86 odst. 1 ZSU, poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž poskytovatel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V rámci tohoto posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele splácet i na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.11. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka – spotřebitele z úvěrové smlouvy. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39) a naopak nepostačuje pouze prověření osoby dlužníka z veřejných databází, když takový průzkum o žadateli o úvěr neposkytne úplný přehled o jeho reálných výdělkových a majetkových poměrech v případě, že tato osoba databázemi ani neprochází.12. Žalobce uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitel nahlédl do veřejně přístupných rejstříků, které vyjmenoval, přičemž neshledal u žalovaného žádný negativní záznam. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného však žalobce neuvedl, nakolik původní věřitel kvalitativně i kvantitativně zhodnotil majetkovou, výdělkovou a sociální situaci žalovaného coby žadatele o úvěr, jeho příjmy, základní nutné výdaje, rodinnou situaci včetně případného počtu vyživovaných dětí. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, nebylo však jakkoli zřejmé, na základě čeho dospěl právní předchůdce žalobce k tomu, že je žalovaný úvěruschopný a ta jakých listin vycházel. Z doplněných podkladů doložených žalobcem v návaznosti na výzvu soudu rovněž nevyplývá bližší průzkum poměrů na straně žalovaného.13. Nutné parametry výdělkové a majetkové situace žalovaného tedy právní předchůdce žalobce řádně neprověřil, ačkoli byl vázán odbornou péči ve smyslu § 75 ZSÚ. Na základě uvedeného tak dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s provedením základních dotazů na veřejné rejstříky a databáze, aniž by se zabýval skutečným prověřením příjmů a výdajů žalovaného, a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik příjmově soběstačný, aby byl schopen naplnit podmínky hrazení dluhu dle úvěrové smlouvy. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.14. Pokud tedy následně mezi právním předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem byla uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v takové úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy svědčí rovněž zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše.15. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. US 4129/18; z uvedeného nálezu mj. vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu).16. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce tak poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, tj. z neplatného právního jednání, představuje toto plnění bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. a žalovaný je tak povinen toto plnění uhradit zpět žalobci coby právnímu nástupci původního věřitele. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaný dosud neuhradil ani část z jemu poskytnuté jistiny, rozhodl soud tak, že výrokem II. žalob