47 C 118/2025-41 — Městský soud v Brně

I. Předmět řízení a skutkový stav1. Žalobce se domáhal v tomto řízení zaplacení částky uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 12. 2019 mezi právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, (dále jako „věřitel“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, na základě níž věřitel žalovanému poskytl úvěr ve výši 6 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.2. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) soud rozhodl bez jednání na základě žalobcem předložených listinných důkazů (tento rozsudek nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního, nýbrž je postaven na základě zjištěného skutkového stavu).3. Věřitel a žalovaný dne 2. 12. 2019 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jako „smlouva“) v písemné formě, na základě které věřitel žalovanému poskytl jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč v hotovosti dne 2. 12. 2019 a žalovaný se zavázal žalobci zaplatit jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek ve výši 4 997 Kč (důkaz citovanou smlouvou se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru).4. Věřitel před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr v následujícím smyslu.5. Věřitel předně vyšel ze Zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr, kterou vyplnil dne 28. 11. 2019 spolu s žalovaným. Žalovaný do této Zákaznické karty napsal, že žije v ubytovně, je svobodný, má základní vzdělání, pracuje na plný úvazek jako pomocný stavební dělník u „zaměstnavatele , jméno FO, , IČO , IČO, “, má čistý příjem ve výši 14 120 Kč, počet zdrojů příjmu žadatele činí jeden, „odhadované měsíční výdaje žadatele“ činí 5 000 Kč, žalobce nemá zápůjčky u jiné společnosti a nemá bankovní účet. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Zákaznickou kartou.6. Ze shora uvedených údajů (relevantních stran úvěruschopnosti žalovaného) věřitel ověřil jen trvání pracovního poměru žalovaného (u zaměstnavatele „, jméno FO, “) ke dni 28. 11. 2019 a výši jeho průměrné měsíční mzdy za poslední 2 měsíce v podobě částky 14 120 Kč (důkaz: Zákaznická karta a Potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 11. 2019). Věřitel však neověřil, do kdy měl trvat pracovní poměr žalovaného, jelikož v Potvrzení o výši příjmu bylo jen zatrženo, že pracovní poměr byl sjednán na dobu „určitou – ukončení pracovního poměru ke dni __________“ (důkaz Potvrzením o výši příjmu).7. Věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 1. 2. 2022 (důkaz tímto oznámením s potvrzením podání na poště dne 11. 2. 2022). Tedy žalobce prokázal, že nabyl žalobní pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 uzavřenou s věřitelem jako postupitelem.8. Žalobce žalovanému dne 24. 3. 2025 odeslal předžalobní výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. dne 24. 3. 2025 poštou (důkaz touto výzvou s Potvrzením podání ze dne 24. 3. 2025).9. Žalovaný vrátil z jistiny úvěru jen částku 500 Kč, dne 3. 12. 2019 (tvrzení žalobce v žalobě žalovaným nerozporované; důkaz: výpočet zákonného úroku z prodlení i smluvní pokuty).II. Právní posouzení skutkového stavu10. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).11. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na