62 C 241/2024-94 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou (místně nepříslušnému) Okresnímu soudu v Blansku dne , datum, domáhala zaplacení 20.073,10 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 17. 12. 2019 s právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .) smlouvu o vydání kreditní karty, ke které předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr s limitem 20.000 Kč. Žalovaný byl povinen splácet úvěr minimální splátkou ve výši 3,2 % z vyčerpaných finančních prostředků formou inkasa z účtu. Za tímto účelem byl žalovaný povinen na účtu udržovat dostatečný zůstatek pro úhradu splátek. Žalovaný nezajistil na účtu dostatek prostředků pro inkaso splátek, předchůdce žalobkyně proto úvěr zesplatnil. S účinností ke dni 27. 9. 2022 předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Podanou žalobou se tedy žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 20.073,10 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky a příslušenství2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“); žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, souhlas žalovaného se předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Na základě návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty , Anonymizováno, č. , hodnota, a akceptace návrhu byla dne 17. 12. 2019 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru. Předchůdce žalobkyně zřídil pro žalovaného kartový účet, vydal žalovanému kreditní kartu č. , Anonymizováno, a umožnil žalovanému čerpat finanční prostředky do limitu 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 3,2 % z vyčerpaných finančních prostředků. Splátky byly hrazeny formou inkasa z kartového účtu; žalovaný byl za tímto účelem povinen na účtu udržovat dostatečné množství finančních prostředků.5. Podle výpisu z kartového účtu žalovaný čerpal částku 34.767,37 Kč, na dluh uhradil částku 20.375,93 Kč. Měsíční splátky nehradil žalovaný pravidelně a v předepsané výši.6. V souvislosti s uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že žije s partnerkou ve vlastní nemovitosti, jeho příjem činí 18.000 Kč a výdaje 3.000 Kč.7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 9. 2022 postoupil předchůdce žalobkyně s účinností k 27. 9. 2022 pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaného o této skutečnosti informoval předchůdce žalobkyně přípisem ze dne 3. 10. 2022.8. Dopisem ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně upozornila žalovaného na dluh v celkové výši 24.323,54 kč a vyzvala jej k úhradě nejpozději do 18. 11. 2022; výzva byla odeslána téhož dne.9. Žalovaný byl opětovně vyzván k úhradě dluhu výzvou ze dne 14. 11. 2023 a upozorněn na možnost uplatnění nároku soudní cestou; výzva byla odeslána 16. 11. 2023.10. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětných smluv o úvěru.15. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně, resp. její předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.16. V posuzované věci předchůdce žalobkyně neověřoval tvrzení žalovaného o příjmu 18.000 Kč, nezjišťoval, zda se jedná o příjem pravidelný a jaký je jeho zdroj. Předchůdce žalobkyně rovněž nezkoumal pravidelné výdaje žalovaného a spokojil se pouze se sdělením žalovaného o celkové výši výdajů. I přesto, že žalovaný v době podání žádosti měl bydlet ve vlastní nemovitosti, jeví se celkové výdaje žalovaného 4.000 Kč s ohledem na obecnou známost nákladů na živobytí jako nepřiměřené nízké; předchůdce žalobkyně se přesto ani nepokusil zjistit, jaká je pravidelná měsíční skladba výdajů žalovaného. O laxním přístupu předchůdce žalobkyně k prověřování příjmů a výdajů žalovaného pak svědčí i skutečnost, že žalovaný hradil splátky nepravidelně a ve výši, která neodpovídala smluvním ujednáním.17. Předchůdce žalobkyně tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil její výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne, Anonymizováno, 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).18. Předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předchůdce žalobkyně dostatečně neověřil příjmy a výdaje žalovaného, nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky úvěru. Za této situace neměl být ani úvěr žalovanému vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií či nákladů spojených s bydlením důvodnou pochybnost.19. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z n