108 C 257/2025-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 24. 9. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč. Úroky z úvěru měly být žalovanou hrazeny ve splátkách po 6 000 Kč měsíčně. Žalovaná se však dostala do prodlení s poslední splátkou splatnou 15. 5. 2025, proto žalobkyně zaslala žalované dne 20. 5. 2025 a 5. 6. 2025 upomínky k úhradě. Žalovaná přes zaslané upomínky dlužnou splátku neuhradila proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 28. 7. 2025. Žalobkyně požaduje po žalované zesplatněnou jistinu ve výši 30 000 Kč, náklady na upomínky dle čl. V odst. 5,4 smlouvy a úrok z prodlení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Dne , datum, uzavřeli účastníci prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč. Dle předloženého bankovního výpisu zaslala žalobkyně žalované dne 25. 9. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, částku 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky ve výši 20 % měsíčně nejpozději do 15. 9.2025, a to tak, že bude měsíčně hrazena částka 6 000 Kč jako splátka úroku a spolu s poslední splátkou byla splatná i zapůjčená jistina 30 000 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni splátky ve výši 6 000 Kč, a to ve dnech 11. 10. 2024, 12. 11. 2024, 12. 12. 2024, 16. 1. 2025, 4. 3. 2025, 21. 4. 2025 a 21. 4. 2025. Dne 20. 5. 2024 zaslala žalobkyně žalované upomínku k úhradě dlužné částky 6 000 Kč a druhou upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 5. 6. 2024, tyto byly zpoplatněny částkou 500 Kč za každou z nich. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně ze dne 28. 7. 2025, která byla žalované dle předloženého podacího lístku odeslána dne 28. 7. 2025. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplacení částky ve výši 30 000 Kč a náhradu nákladů za upomínání ve výši 1 000 Kč (2 upomínky po 500 Kč). Pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně ověřila situaci žalované v běžně dostupných rejstřících (databáze neplatných dokladů, registr SOLUS, obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík a centrální evidence exekucí) a nezjistila k žalované žádné negativní informace. Od žalované si žalobkyně vyžádala od žalované kopii občanského průkazu a druhého dokladu totožnosti a výpis z bankovního účtu za 3 měsíce. Z předložených bankovních výpisů bylo zjištěno, že od června do září 2024 se příjmy žalované na účtu prakticky vždy rovnaly jejím výdajům, kdy na účtu byl ke konci období byl záporný zůstatek. Z přílohy 1 – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 37 000 Kč, uvažovala s náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč, náklady na potraviny ve výši 4 739 Kč a hodnotou finančních závazků žalované ve výši 9 358 Kč, jiné příjmy a výdaje nebyly zohledněny.5. Žalobkyně uzavírala smlouvu jako podnikatel, žalovaná jako spotřebitel. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů tak, jak mu ukládá § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.11. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).13. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně zcela nedostatečně ověřovala příjmy žalované, když ve svém formuláři o posouzení úvěruschopnosti sice uvádí příjem žalované částkou 37 000 Kč, avšak tato není následně nijak ověřena a ani z předložených