119 C 170/2025-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 16. 5. 2025 se žalobce domáhal zaplacení částky 16 338,15 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne 12. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaná částka z této smlouvy činila po postoupení pohledávky žalobci částku 10 000 Kč na jistině, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 338,15 Kč a úrok z prodlení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Řízení bylo usnesením ze dne 18. 11. 2025, č.j. 119 C 170/2025-22, částečně zastaveno, když žalobce vzal zpět svůj nárok na zaplacení částky 4 145,06 Kč s úrokem z prodlení, když nedokázal čerpání takové částky žalovaným doložit.4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.5. Dne 12. 4. 2023 měl žalovaný podepsat SMS kódem smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, a zavázat se tak úvěr ve výši 10 000 Kč vrátit včetně poplatku za poskytnutí ve výši 6 338,15 Kč a úroku ve výši 12 % ročně v měsíčních splátkách do 30. 3. 2024.6. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 27. 8. 2025 soud zjistil, že žalobcem uvedený účet sice je veden na jméno žalovaného, v dubnu 2023 na něj však nebyla připsána částka 10 000 Kč pod příslušným variabilním symbolem. Z potvrzení o platbě předloženého žalovaným pak vyplynulo, že žalovaný čerpal dne 12. 4. 2023 částku 5 854,94 Kč.7. Pohledávka za žalovaným byla postoupena dne 28. 2. 2025 žalobci a žalovaný byl o postoupení informován (smlouva, seznam pohledávek, oznámení ze dne 15. 3. 2025, podací lístek).8. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům:9. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).10. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39), neboť pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C-449-13).11. Dle tvrzení žalobce probíhalo prověření úvěruschopnosti žalovaného u předchozího věřitele tak, že žalovaný byl lustrován v dostupných registrech dlužníků a žalovaný odesláním žádosti o úvěr potvrdil, že svou situaci zvážil a v případě pochybností byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně jeho úvěruschopnost posoudili. Uvedená tvrzení nebyla prokázána. Ověřování úvěruschopnosti v takovém případě považuje soud za zcela nedostatečné. Původní věřitel nevyvinul žádnou snahu zjistit poměry žalovaného, pokus o přenesení odpovědnosti za prověření úvěruschopnosti na dlužníka zcela zjevně nevyhoví požadavkům zákona na věřitele.12. Z uvedených důvodů nebylo možné při uzavírání smlouvy učinit žádné závěry o tom, zda byl žalovaný úvěruschopný, o tom, jaké jsou jeho reálné poměry (obdobně rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 74 Co 182/2021- 137 ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 94 C 14/2019). Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva (§ 2395 občanského zákoníku), je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 9 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Postoupení pohledávky na žalobce je pak platné.13. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění odpadl (úvěrová smlouva je neplatná), je třeba na plnění, které předchůdce žalobce poskytl žalovanému ve výši 5 854,94 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 občanského zákoníku). Soud proto výrokem I. žalobě co do části jistiny vyhověl.14. Vzhledem k tomu, že úprava § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, vycházel soud co do lhůty k plnění z toho, že žalovaný není povinen vrátit ihned, ale až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Mezi účastníky nebyla lhůta k plnění dlužné jistiny ujednána. Soud měl za přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona).15. Výrokem II. soud zamítl žalobu co do poplatku za poskytnutí a příslušenství (úroků z prodlení), na které žalobce z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru neměl nárok. Účelem zákona o spotřebitelském úvěru je totiž postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích.16. Výrokem III. rozhodl soud o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.