13 C 148/2025-27 – Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 204 780,66 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, , na základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč. Úvěr měl být splacen do , datum, . Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 128 780,66 Kč a smluvních sankcí ve výši 6 000 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru dne , datum, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně smluvního příslušenství a poplatků do , datum, (smlouva o podnikatelském úvěru). Totožnost žalovaného byla ověřena dle občanského průkazu (kopie OP). Na ověření své totožnosti rovněž žalovaný uhradil žalobkyni částku 1 Kč (doklad o platbě 1 Kč). Žalobkyně následně žalovanému vyplatila částku 70 000 Kč (potvrzení o provedené platbě žalobkyně ve výši 70 000 Kč + sdělení banky č. l. 21). Zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky (předžalobní výzva vč. podacího lístku).5. Soud má za to, že v řízení nebylo prokázáno na základě předložené smlouvy, že žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti, jelikož samotný název smlouvy o podnikatelském úvěru, či předtištěné ujednání, že klient je podnikatelem – fyzickou osobou, toto neprokazuje. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran uzavření smlouvy s žalovaným jako podnikatelem a následného ověření úvěruschopnosti žalovaného by byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránila. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 8810), když nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008).6. Za této situace soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako spotřebitelskou a aplikoval na ni relevantní ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. včetně ověřování úvěruschopnosti žalovaného.7. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Této povinnosti žalobkyně nedostála, když neověřovala úvěruschopnost žalovaného.8. Pokud tedy byly následně mezi právní předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal.9. V řízení bylo prokázáno, že na úvěr byla čerpána částka 70 000 Kč, přičemž byla uhrazena částka 1 Kč a na jistině tedy zůstává částka 69 999 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 69 999 Kč. Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení ve výši 69 999 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. Zároveň soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 ZSÚ, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, to 30 dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl.10. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni požadované poplatky, úroky z prodlení, smluvní pokutu, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se poplatků a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému nevznikly žádné náklady, které by mu měla žalobkyně nahradit.