38 C 223/2025-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 22. 9. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 50.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Věřitel na základě této smlouvy žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 50.000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Svoje povinnosti však řádně a včas neplnil, splátky ve sjednané výši neplatil a věřitel přistoupil k vyčíslení dluhu. Svoji pohledávku za žalovaným pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupil na žalobce. Žalobce marně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky.2. Žalovaný se k nároku žalobce nevyjádřil.3. Soud v této věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce i žalovaná s tímto postupem soudu za použití výzvy dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:5. Dne 13. 2. 2023 byla mezi společností , právnická osoba, a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaný svým podpisem potvrdil, že mu byla poskytnuta částka ve výši 50.000 Kč a zavázal se tuto částku vrátit spolu s poplatkem v částce 60.115 Kč, jenž se skládá z úroku ve výši 48.205 Kč s úrokovou sazbou 86% ročně a s poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč, s poplatkem za komfortní splácení ve výši 4.285 Kč a s poplatkem za flexibilní splácení ve výši 6.125 Kč, tj. celkem včetně pojištění v částce 113.454 Kč, v 21 měsíčních splátkách ve výši 5.403 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen „RPSN“) činí 134,42%.6. V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dne 13. 2. 2023 vyplněna zákaznická karta žalovaného. Žalovaný uvedl, že je spoluvlastníkem nemovitosti, kde bydlí, neuvedl, zda je svobodný, rozvedený či ženatý s tím, že uvedl, že je zaměstnán. Měsíční příjem ke dni žádosti o úvěr činil 21.948 Kč s dalšími příjmy v domácnosti 15.671 Kč, celkem 37.619 Kč. Měsíční výdaje byly uvedeny v částce 2.000 Kč jako externí splátky a další výdaje byly odhadnuty částkou 8.000 Kč. Z karty vyplývá, že údaje uvedené žalovaným byly předchůdcem žalobce ověřeny z výplatních pásek a z pracovní smlouvy.7. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný na dluh nezaplatil žádnou částku.8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 byly pohledávky postoupeny na žalobce. Žalovaný byl o postoupení pohledávek informován dopisem ze dne 28. 4. 2025, kterým byl současně vyzván k zaplacení dluhu v celkové výši 145.684,30 Kč do 10 dnů od doručení dopisu. Dopis byl odeslán dne 22. 5. 2025.9. Předžalobní upomínkou ze dne 29. 7. 2025 žalobce upozornil žalovaného na výši dluhu a opětovně ho vyzval k úhradě. Upomínka byla odeslána dle podacího lístku dne 30. 7. 2025.10. Z dalších předložených důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.11. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.12. Soud ve věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon spotřebitelském úvěru“).13. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětných smluv o úvěru.14. Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskými smlouvou, neboť žalobce, resp. jeho předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.15. V posuzované věci žalovaný sdělil předchůdci žalobce informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ani z žádosti o úvěr a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnán na plný úvazek, jeho jediným zdrojem byl příjem z tohoto zaměstnání. Pokud žalovaný uvedl, že jeho domácnost má celkové příjmy ve výši 37.619 Kč, předchůdce žalobce sdělenou skutečnost žádným způsobem neověřoval. Ohledně výdajů nezjišťoval předchůdce žalobce ničeho (náklady na bydlení, další výdaje žalovaného na osobní potřeby, volnočasové aktivity, pojistné, ceny za telekomunikační služby). Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že výdaje žalovaného byly stanoveny v částce 2.000 Kč jako externí splátka žadatele a zejména pouhým odhadem na částku 8.000 Kč.16. Předchůdce žalobce tedy postupoval vágně a formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).17. Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neověřil výdaje žalovaného a nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií či nákladů spojených s bydlením důvodnou pochybnost.18. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn ž