43 C 159/2025-50 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 10 460,50 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku II z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl být splacen do 25.11.2023. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru 5 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru 5 460,50 Kč. Alternativně se žalobce domáhal zaplacení částky odpovídající jistině z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek.Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila.V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru datované 26.10.2023 soud zjistil, že jako její účastníci byli uvedeni společnost , právnická osoba, ., jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný, jejím předmětem byl úvěr ve výši 5 000 Kč se splatností 25.11.2023, ve smlouvě byl uveden poplatek za poskytnutí úvěru před slevou 5 460,50 Kč. Žalované byly finanční prostředky ve výši 5 000 Kč vyplaceny dne 27.10.2023 (smlouva o spotřebitelském úvěru, potvrzení o platbě). Společnost , právnická osoba, ., pohledávku za žalovanou postoupila žalobci (oznámení o postoupení pohledávky). Zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě dopisem ze dne 15.3.2025 (předžalobní výzva, poštovní podací lístek).Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, aniž uvedl, jaký příjem a jaké výdaje žalované a na základě jakých podkladů byly posuzovány, uvedl, že podklady pro posouzení úvěruschopnosti nedisponuje. Soud proto dospěl k závěru, že úvěrující nedostál řádně své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb Uzavřená smlouva je proto dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny 5 000 Kč. Soud proto žalobě co do částky 5 000 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla v řízení procesně úspěšnější, podle obsahu spisu jí však žádné náklady řízení nevznikly.