11 CO 333/2021-214 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). Nalézací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že družstvo Artesa poskytlo [právnická osoba] a.s. a společnosti [právnická osoba], úvěr ve výši [částka] a tento úvěr byl čerpán na účet [právnická osoba] a.s. č. [bankovní účet], který si zřídila u družstva Artesa. Společnosti GLOBALICA byla z úvěru poskytnuta částka [částka], [právnická osoba] částky [částka], [částka] jako náklady na úvěr a částka [částka] jako provozní kapitál, částka [částka] jako náklady na úvěr a částka [částka] byla určena k financování provozního kapitálu obou společností. Společnosti GLOBALICA a FORTIS BOHEMIA se zavázaly společně a nerozdílně poskytnutý úvěr splácet v pravidelných čtvrtletních splátkách ve výši [částka], a to nejpozději do [datum], s tím, že poslední splátka měla činit [částka]. Žalovaný je vlastníkem nemovitostí v k. ú. [část obce], obec Praha, a to pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba. Žalovaný se zavázal k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy ve prospěch Artesa spořitelní družstvo zřídit zástavní právo k nemovitostem v k. ú. [část obce] až do výše [částka]. Zástavce, tj. žalovaný, byl povinen umožnit zástavnímu věřiteli nebo pověřenému zástupci vstup do nemovitostí, za účelem kontroly. Pro případ porušení jakéhokoliv závazku ze zástavní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za každé porušení, a to ve výši [částka]. Společnost FORTIS BOHEMIA nebyla, na rozdíl od [právnická osoba] ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy členem družstva Artesa, společnosti se dostaly do prodlení, a poté spolu s družstvem Artesa uzavřely dne [datum] dohodu o podmíněném odpuštění části dluhu, ve které dlužníci uznali co do důvodu a výše dluh [částka], který se skládal z nesplacené jistiny úvěru poskytnutého na základě předmětné smlouvy o úvěru. V této dohodě družstvo Artesa odpustilo dlužníkům část dluhu, kdy nový dluh měl činit [částka], avšak pod rozvazovací podmínkou, že dlužníci do 10. 2015 uhradí družstvu částku [částka] a do [datum] zbylou částku [částka]. Artesa spořitelní družstvo postoupilo pohledávku za společnostmi GLOBALICA a FORTIS BOHEMIA z úvěrové smlouvy na žalobkyni. Žalobkyně dne [datum] vystavila výzvu žalovanému ke zpřístupnění nemovitostí v k. ú. [část obce], avšak tuto výzvu neodeslala, dne [datum] vystavila výzvu k úhradě smluvní pokuty, avšak tuto neodeslala, vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Takto zjištěný skutkový stav následně posoudil podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) v návaznosti na ust. § 3028 odst. 1 o. z. a ust. § 3028 odst. 3 o. z. a dovodil, že pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění [účinnost] (dále též„ obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění [účinnost], (dále též„ obč. zák.“). Postoupení pohledávky posoudil podle § 1879 o. z. a ust. § 1887 o. z. Konstatoval, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že pohledávka byla na žalobkyni řádně postoupena, a ta je tak ve věci legitimována k podání žaloby. K platnosti úvěrové smlouvy nalézací soud dospěl k závěru, že tato platná není, neboť [právnická osoba] nebyla členem družstva, a odkázal na ust. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (dále jen„ ZoSaÚD“), dle něhož družstvo je v rámci svého podnikání oprávněno poskytovat úvěry svým členům, a na ust. § 1 odst. 5 ZoSaÚD, dle něhož je družstevní záložna oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem. Konstatoval, že nebylo určeno, kolik každému dlužníku připadne, a ve spojení se skutečností, že se dlužníci (z nichž jeden byl členem Artesa a druhý nikoli) zavázali plnit solidárně, nelze považovat smlouvu za platně uzavřenou, neboť neplatnou část (smlouva s FORTIS BOHEMIA) oddělit nelze, a proto je tato smlouva absolutně neplatná jako celek (jakož i na smlouvu navazující ujednání). Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Z akcesority zástavního práva vyplývá, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, platně nevznikla, není zde ani zástavního práva. Nelze se tak domáhat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti, která byla sjednána v zástavní smlouvě, když zástavní smlouva následuje osud zajištěné pohledávky. Tedy nedošlo ke vzniku nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty dle zástavní smlouvy. Připomněl konečně, že vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv byla řádně obeslána, nemohlo se jí dostát dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř. ohledně prokázání zaslání výzvy k zpřístupnění zástavy. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkla, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud nalézací soud provedl důkaz zástavní smlouvou, ve svém hodnocení zcela ignoroval vymezení zajištěných pohledávek dle čl. čl. 2 2. písm. d), neboť zajištěnými pohledávkami se rozumí„ veškeré pohledávky zástavního věřitele, které vznikly nebo vzniknou v období do 15 let od uzavření úvěrové smlouvy za zástavcem a klientem 2 na základě nebo v souvislosti s úvěrovou smlouvou až do úhrnné výše [částka], ať již pohledávky existující, budoucí či podmíněné, a to včetně pohledávek vzniklých v důsledku výpovědi, odstoupení, nebo jiného ukončení úvěrové smlouvy nebo této smlouvy, jakož i pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení, stane-li se nebo ukáže-li se být úvěrová smlouva nebo kterákoli jiná smlouva uzavřená mezi zástavním věřitelem, klientem 2 a/nebo zástavcem na základě úvěrové smlouvy neplatnou.“ V rozporu s tím však soud uzavřel, že zde není zástavního práva, když úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou. Zdůraznila, že tento závěr je v příkrém rozporu s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28C 388/2019 - 187, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 51Co 359/2020 - 219, žalobu Ing. [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba] o určení neexistence zástavního práva pravomocně zamítl. Poukázala na výsledky souvisejících řízení vedených před Obvodním soudem pro Prahu 9, které skončilo rozsudkem č. j. 40 C 14/2019 - 104, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 34/2021 - 163, a dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž dospěl exekuční soud ke zcela opačným závěrům v otázce platnosti úvěrové smlouvy, kterou shledal platnou. K odvolání povinné pak Městský soud v Praze dne [datum] pod sp. zn. 14 Co 124/2021 toto odvolání projednal a rozhodl, že napadené usnesení se jako věcně správné potvrzuje, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 124/2021 - 317, ve kterém mj. uzavřel, že neplatnou smlouvu o úvěru ve vztahu k FORTIS BOHEMIA lze od smlouvy o úvěru ve vztahu k povinné oddělit, což vyplývá z povahy úvěrové smlouvy, v rámci které jsou solidárními dlužníky, z obsahu jejich závazku (solidárně vrátí poskytnutý úvěr spolu s úroky, poplatky apod.), jakož i z okolností, za kterých k uzavření smlouvy o úvěru došlo. Rovněž odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (v insolvenčním řízení dlužníka FORTIS BOHEMIA), a to usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 4VSPH 1722/2019-A-90 (MSPH 91INS 5111/2019), v němž se uvedený soud přiklonil ke shodnému závěru, když vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 850/2007. Dále pak se předmětnou úvěrovou smlouvou zabýval Nejvyšší soud a vyslovil se k ní v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21Cdo 2584/2020 - 174. Odkázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 4427/2008 a zejména na aktuální nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1250/2020. Dovozovala konečně, že úmyslem zákonodárce zjevně nebylo přivodit v případě porušení povinností dle § 1 odst. 5 písm. a) ZoSaÚD automatickou absolutní neplatnost kteréhokoli právního úkonu, smyslem a účelem ust. § 1 a § 3 ZoSaÚD v prvé řadě není regulace podnikání a činnosti družstevní záložny, ale zásadně ochrana oprávněných zájmů jejích členů, a to zejména jejich vkladů. Dále pak zdůraznila, že z předložených