11 CO 359/2021-43 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 800 EURO se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně [částka] (výrok II.). Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se oba žalobci domáhali zaplacení částky žalované s tím, že se dne [datum] účastnili letu provozovaného žalovanou, který měl zpoždění delší než tři hodiny. Vznikl jim tak nárok na náhradu škody 400 EURO každému podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Nalézací soud vzal za svá nesporná tvrzení účastníků, že žalobci měli platnou rezervaci na let č. QS1171 z Madeiry do [obec], který se uskutečnil dne [datum]. Operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná a let byl na příletu zpožděn o více než tři hodiny. Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody vyplývající ze zpoždění letu u žalované poprvé až předžalobní výzvou ze dne [datum]. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019 – 62, a jeho výklad, že otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak ustanovení o. z. Konstatoval, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne [datum], pod sp. zn. IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem nedotčeny. Vyložil, že otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení] proti [jméno] [příjmení] [příjmení] NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (s odkazem na Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení [anonymizováno] parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8. 2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. [příjmení] promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Věc následně podřadil pod ust. § 2553 odst. 1 o. z., a dovodil, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné se promlčují v šestiměsíční lhůtě počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé. Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl tento den. Nárok žalobců se tak promlčel dnem [datum], když žalobci svá práva u dopravce uplatnili písemnou výzvou až dne [datum]. Soud proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení věci, když dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Zdůraznili, že ust. § 2553 občanského zákoníku zmiňuje pravidelnou a nepravidelnou přepravu osob s tím, že práva cestujících vůči dopravci včetně podmínek a rozsahu náhrady jsou stanovena přepravními řády. Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004, ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“) nelze považovat za„ přepravní řád“, ale za přímo použitelný právní předpis Evropského společenství, jak uvádí ustanovení § 2578 občanského zákoníku. Přepravním řádem ve smyslu ustanovení § 2553 občanského zákoníku je totiž třeba vždy rozumět pouze podzákonný prováděcí právní předpis, jehož smyslem a účelem je zákony pouze provádět, a to v mezích těchto zákonů. Těmito přepravními řády tak nelze uložit například žádnou povinnost, pro jejíž uložení neexistuje zákonný základ. Samotné ustanovení tak představuje pouze blanketní normu, která odkazuje na právní předpis nižší právní síly. Stejně tak i důvodová zpráva k ustanovení § 2578 občanského zákoníku chápe jiným právním předpisem zejména vyhlášky, jimiž jsou vydávány přepravní řády. Proto tak nelze pod pojmem přepravní řád chápat i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie. Dovozovali, že pokud by zákonodárce chtěl, aby bylo ustanovení § 2553 odst. 3 občanského zákoníku aplikovatelné i na práva, která nejsou stanovena přepravním řádem, ale například příslušnými předpisy Evropské unie, neodkazoval by se přímo na příslušná ustanovení odst. 1 a odst. 2, která se však vztahují pouze k přepravnímu řádu, který je za všech okolností pouze podzákonným právním předpisem vydávaným nejčastěji ve formě vyhlášek. Odkázali na ustanovení § 2553 odst. 3 občanského zákoníku a zdůraznili, že nepožadují ani právo podle odst. 1 ani právo podle odst. 2, tedy nárok vyplývající z přepravních řádů, ale nárok vyplývající z komunitárního předpisu. Dále poukázali na to, že se dané ustanovení týká náhrady škody, zatímco žalobou je požadován nárok na náhradu paušální nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících. Občanský zákoník je přitom vystavěn na odlišování termínů„ újma“ a„ škoda“, přičemž„ škoda“ je podmnožinou„ újmy“ a„ škoda“ znamená majetkovou škodu. Je zřejmé, že se v případě nároku na paušální kompenzaci dle Nařízení nejedná o majetkovou škodu, neboť nedošlo ke zmenšení majetkové sféry, přičemž v případě škody by musel být doložen její vznik a výše. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby ustanovení § 2553 občanského zákoníku dopadalo také na újmu, tak by tento pojem („ újma“) do předmětné právní úpravy zahrnul. Stejně tak je smyslem daného ustanovení, aby například v případě vzniku škody na zavazadle cestujícího byl dopravce o jejím vzniku a výši notifikován a bylo možné vznik nároku dopravcem ověřit, neboť po uplynutí delší doby by to již nemuselo být dost dobře možné. Naopak v případě nároku na paušální kompenzaci dle Nařízení dopravce přesně v okamžiku vzniku této újmy (zpoždění) zná nejen konkrétní osobu cestujícího, ale také výši paušální kompenzace, která vyplývá přímo z předpisu Evropské unie. Není tak dána jakákoliv potřeba dopravce notifikovat, přičemž by to měl být dopravce, kdo by měl správně cestujícím vyplácet paušální kompenzaci, a to v podstatě již při jejich vystoupení z letadla. Dle žalobců se tak uvedené ustanovení § 2553 občanského zákoníku v tomto případě vůbec nepoužije. Žalobci dále namítli, že Nařízení notifikaci nepožaduje, a proto nelze omezovat práva spotřebitelů - cestujících vnitrostátním předpisem a jeho lhůtami. Nařízení vědomost o paušální újmě presumuje, když dopravce musí vědět, že cestujícím vzniká automaticky nárok na paušální kompenzaci, tudíž dopravce zcela přesně ví, v jaké výši je nárok na náhradu újmy (přesně stanovená výše Nařízením) a taktéž komu vznikla a kdy (seznam cestujících má dopravce k dispozici a zná přesný čas příletu). Z tohoto důvodu notifikaci vzniku újmy Nařízení nepožaduje a vzhledem k jeho aplikační přednosti ji nelze vyžadovat ani vnitrostátním předpisem. Poukázali na samotný účel a smysl úpravy práv cestujících v letecké dopravě na komunitární úrovni, kdy záměrem pro toto bylo zejména sjednocené stanovení práv pro cestující napříč všemi státy Evropské unie. Dle žalobců by právní posouzení aplikované nalézacím soudem zakládalo navíc nedůvodnou nerovnost mezi pr