13 CO 354/2021-152 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] (výrok I), zamítl žalobu o zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“ (výrok II), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal uvedených nároků na odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byl povinen podávat v postavení veřejného funkcionáře – neuvolněného místostarosty obce Hlavenec – podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 14/2017 Sb. (dále i jen„ oznámení“ a„ ZStřZ“ či„ zákon o střetu zájmů“). Žalobce označil svoji žalobu jako žalobu„ na ochranu osobnosti (soukromí)“, dovolávaje se osobnostní ochrany podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Plošným zveřejňováním oznámení, jež bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, posouzeno jako protiústavní, došlo k zásahu do žalobcova soukromí („ majetkový striptýz“). Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení podle § 13 odst. 1 ZStřZ (dále i jen„ registr“). 3. Žalovaná se – za mezi účastníky nesporného skutkového stavu věci, pokud jde o výkon uvedené veřejné funkce žalobcem a plnění povinnosti podávání oznámení jeho osobou, který vzal takto za zjištěný i soud prvního stupně – bránila žalobě zejm. námitkou, že pokud Ministerstvo spravedlnosti postupovalo při zveřejňování oznámení podle platného a účinného zákona, nemohlo jít o nesprávný úřední postup. 4. Uvedené námitce soud prvního stupně plně přitakal. S poukazem (mj.) na ustanovení § 13 OdpŠk a § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (tj. po novele provedené zákonem č. 14/2017 Sb.), uzavřel, že žalovaná se plošným umožněním nahlížení do registru, ukončeným již dne [datum], neprotivila posledně citované právní normě ani do data vyhlášení shora uvedeného ústavního derogačního nálezu, ani po tomto datu, ježto Ústavní soud odložil účinnost nálezu až k [datum]. Proto nemohlo jít ze strany žalované o nesprávný úřední postup, nepočínala-li si contra legem. Již z uvedeného důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou. 5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle nichž přiznal žalované dvě paušální náhrady po [částka] za v řízení vykonané úkony (vyjádření k žalobě a účast na jednání). 6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkl, že svým právním názorem a interpretací jím citovaných rozhodnutí vyšších soudů fakticky„ vypnul“ ústavně zaručená práva, jejichž porušením žalobci vznikla újma, kterou žádá odškodnit. Po celou dobu účinnosti namítané novely zákona o střetu zájmů znamenal anonymní přístup do registru zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné oznámení podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno 30 000 řízení o porušení zákona o střetu zájmů a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem tak stát intenzivně narušil žalobcovo právo na informační sebeurčení. 7. Soud prvního stupně dále podle žalobce nesprávně nepřiznal žádný právní význam počínání žalované, pokud bez ohledu na odložené účinky derogace ukončila plošné zveřejňování oznámení v registru již v listopadu roku [rok]. To totiž znamená, že tak mohla učinit (a – nesprávně – neučinila) kdykoliv po vydání (vyhlášení) nálezu, tj. již počínaje únorem roku [rok]. Odklad byl podle žalobce stanoven pro zákonodárce, nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. V této souvislosti žalobce připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona o střetu zájmů dosud nenahradil. Odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53 a 54, nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89 nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i Nejvyšší správní soud (žalobce poukázal na jeho rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Žalobce tak připomíná, že se podanou žalobou dovolává právě jen povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Nesdílí názor soudu prvního stupně, že jeho žalobní nároky je nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. Každopádně je však toho názoru, že stát musí přijmout odpovědnost – ať už jakkoliv právně ukotvenou – za zřetelně tíživé důsledky vzniklé v osobnostní sféře adresáta aplikací ústavně nekonformní (a proto zrušené) zákonné normy. Takový zásah podle žalobcova přesvědčení nemůže zůstat neodčiněn. 8. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná k odvolání uvedla, že napadený rozsudek je věcně správný, a navrhla jeho potvrzení. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení registru vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením předmětného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona, když vystupovala jako orgán výkonné moci, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu, neboť po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do registru, ještě neznamená, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři již oznámení nepodávali, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. 10. Žalovaná dále nesouhlasila s žalobcovým názorem, že nárok na zadostiučinění vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť tato ustanovení nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud žalobce dovozuje svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na odškodnění. 11. V replice ke stanovisku žalované k jeho odvolání se žalobce znovu dovolával přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen„ Úmluva“), jakož i výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) v otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Žalovaná podle něj nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů v registru už ke dni [datum]. Rovněž nevysvětlila, proč k němu nepř