15 CO 107/2022-649 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], (I.) uožil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, (II.) zamítl žalobu [anonymizováno] do částky [částka] s úrokem z prodlení 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, (III.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zajistit do 15 dnů od právní moci rozsudku doručení úředního omluvného dopisu žalobci a (IV.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobce se domáhal přiznání satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku rozhodnutí [anonymizováno] z [datum] o zajištění finančních prostředků na dvou jeho účtech, k němuž došlo v souvislosti s [anonymizována dvě slova] jeho otce, když orgány činné v [anonymizováno] řízení považovaly tyto prostředky na účtech žalobce za výnos z [anonymizována dvě slova]; [anonymizována dvě slova] žalobcova otce skončilo rozsudkem, jímž byl zproštěn obžaloby, a následně bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce, k tomu však došlo až po 8 ½ letech, kdy nemohl žalobce těmito prostředky disponovat a využít jich k financování potřeb rodiny. Požadoval proto náhradu nemajetkové újmy způsobené mu takto nezákonným rozhodnutím částkou [částka], náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou zajištění – částkou [částka], a kromě toho písemnou omluvu žalované za to, že bylo nezákonně rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, kde byly v důsledku nesprávného úředního postupu zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož mu vznikla nemajetková újma. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že požadavky vznesené žalobcem nejsou opodstatněné; především není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, když ke zrušení zajištění prostředků na účtech nedošlo pro nezákonnost, ale proto, že další jejich zajištění již bylo neúčelné, a ani další nároky vznesené žalobcem nelze mít za důvodné. 3. Soud I. stupně shledal žalobu důvodnou jen částečně. Vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu ani o průběhu [anonymizována dvě slova] žalobcova otce ani o rozhodnutích o zajištění prostředků na dvou účtech žalobce, jakož i o jeho zrušení, ani o tom, že žalobce podáním z [datum] uplatnil finanční nároky vznesené žalobou u žalované, která jim nevyhověla. Žalobu o náhradu nemajetkové újmy, která měla být důsledkem nezákonného rozhodnutí, neshledal soud I. stupně důvodnou proto, že nezjistil odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť usnesení o zajištění prostředků nebyla zrušena pro nezákonnost, ale pro neúčelnost dašího trvání zajištění; zamítl proto jak finanční požadavek na zaplacení finanční náhrady v částce [částka], tak požadavek na omluvu za nezákonné zajištění peněžních prostředků. Pokud jde o náhradu za nepřiměřenou délku zajištění finančních prostředků žalobce, konstatoval, že tento nárok je s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opodstatněný, shledal důvodným požadavek na poskytnutí finanční náhrady a vypočetl ji způsobem vysvětleným v odst. 22 – 29 odůvodnění rozsudku. Žalobci tak přiznal částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum], a ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalobce s žalobou uspěl jen částečně. 4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. 5. Žalobce brojil odvoláním proti zamítavým výrokům rozsudku a na nich závislému nákladovému výroku, vytknuv soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Předně nesouhlasil s názorem soudu I. stupně o absenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí; poukázal na to, že ust. § 48 tr. řádu, podle něhož byla rozhodnutí o zajištění prostředků zrušena, důvod zrušení pro nezákonnost nezná, takže nezákonnost rozhodnutí o zajištění je třeba hledat v dalších, souvisejících okolnostech, a v této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí o zproštění obžaloby vznesené vůči jeho otci, totiž že se skutek, z něhož byl jeho otec obžalován, nestal, a protože od počátku absentoval znak„ přisvojení si cizí věci“, nikdy nemohly být zajištěné prostředky výnosem z [anonymizována dvě slova]. Orgány činné v [anonymizováno] řízení tedy nepostupovaly podle § 79 tr. řádu, v němž zákonodárce požaduje, aby bylo prokázáno, že zajištěná věc byla získána [anonymizována dvě slova]. Doplnil, že v této souvislosti také není možno ignorovat analogickou aplikaci právních předpisů, jako je tomu v případě [anonymizována dvě slova], které neskončí odsuzujícím rozsudkem, a není možno lpět na výslovné deklaraci nezákonnosti posléze zrušeného rozhodnutí. Brojil také proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, s tím, že soud I. stupně při stanovení částky finanční satisfakce postupoval chybně a v neprospěch žalobce. Zdůraznil, že na věc dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nikoli že by se týkal jen věcí, které skončily rozsudkem, jak vyjádřil soud při jednání [datum]) a že soud I. stupně pochybil hned dvakrát, když jednak a priori presumoval, že žalobci nemajetková újma nevznikla a ten ji byl nucen prokazovat, zejména [anonymizováno] se týče významu řízení pro jeho osobu, a za druhé tak činil, aniž žalovaná v tomto směru předložila jakékoli stanovisko, takže nahrazoval její procesní pasivitu. Ke sníženému významu řízení by tak nemělo být vůbec přihlíženo a naopak by měl být presumován význam zvýšený. Úvahy soudu I. stupně o snížení náhrady o 40 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce označil za liché a nepodložené, s důrazem na to, že se jednalo o [anonymizováno] řízení a zajištěny byly prostředky v řádu miliónů korun, s nimiž nemohl žalobce nijak disponovat. Kriticky se vyjádřil též k tomu, že soud I. stupně nezohlednil evidentní a prokázané průtahy v [anonymizováno] řízení, že nepřípadně snížil odškodnění z důvodu rozhodování na více stupních soudní soustavy, když to bylo důsledkem chybného postupu soudů, a pochybil při kvalifikaci [anonymizováno] věci jako skutkově a právně složité, když její složitost – šlo o jeden skutek kvalifikovaný jako jeden [anonymizována dvě slova] omezování osobní svobody - rozhodně neodůvodnila trvání řízení více než 8 let a dokazování nadměrně rozsáhlé nebylo. Z uvedených důvodů nesouhlasil také se zamítnutím požadavku na poskytnutí omluvy. Navrhl proto, aby byly zamítavé výroky reozsudku II. a III. změněny tak, že soud i v tomto rozsahu žalobě vyhoví. 6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce předně poukázala na rozsudek NS ČR sp. zn. [spisová značka], podle jehož závěrů nezakládá odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu banky ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez dalšího skutečnost, že [anonymizováno] řízení neskončilo odsuzujícím rozsudkem; zdůrazila, že v tomto smyslu již bylo o nedostatku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí v obdobných případech rozhodnuto ve věci žalobcovy sestry a matky, kdy dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl s tím, že soudy při rozhodování nepochybily. Pokud jde o náhradu újmy za nesprávný úřední postup, argumentaci odvolatele označila za nepřípadnou, zejména v poukazu na jeho zvýšený význam proto, že se jednalo o [anonymizováno] řízení, když žalobce [anonymizováno] řízení účasten nebyl, takže o vyšším významu ve vztahu k němu uvažovat nelze. Navrhla proto potvrzení zamítavých výroků rozsudku. 7. Žalovaná sama brojila odvoláním proti vyhovujícímu výroku rozsudku (I.). Předně namítla, že žalobce vznesl ještě další žalobu na náhradu obsahově stejné nemajetkové újmy, která měla vzejít z jiného důvodu; tato žaloba byla u OS pro [část Prahy] pod sp. zn. [spisová značka] a již byla pravomocně zamítnuta (potvrzeno rozsudkem MS v [obec] sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná proto trvá na tom, že i žaloba v této věci je nedůvodná. Poukázala také na to, že obdobné žaloby podali i další rodinní příslušníci Ing. [jméno] [jméno] (manželka, dcera). V případě dcery (žalobcovy sestry) vyšel najevo nedostatek aktivní legitimace, a tuto námitku vznesla žalovaná i v projednávané věci, soud však dospěl k závěru, že prostředky byly vlastnictvím žalobce, ačkoli to z provedených důkazů nevyplývalo. Odmítla argument soudu I. stupně, že opačné tvrzení měla prokazovat dříve, než nastala koncentrace, s tím, že otázka aktivní legitimace není skutkovým tvrzením, na něž by se vztahovala koncentrace, ale podmínkou řízení, již je soud povinen zkoumat vždy. Zdůraznila, že bylo povinností žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k podání žaloby, a povinností soudu bylo toto zkoumat, a že sama v průběhu řízení nedostatek aktivní legitimace žalobce namítla a uvedla, na základě jakých skutečností ji činí spornou. Poukázala též na zrušující rozhodnutí MS v [obec a číslo] [anonymizována dvě slova], [číslo], který řešil obdobnou věc žalobcovy matky, a kde bylo soudu I. stupně u