15 CO 333/2021-230 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne ze dne [datum rozhodnutí], čj. 28 C 64/2018-136, doplněným rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 64/2018-182, a usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 64/2018-186, a opraveným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 28 C 64/2018-187, (I.) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku [částka], zaplatit na náhradě nákladů řízení (II.) žalované k rukám jejího advokáta částku [částka] a [částka] a (III.) státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku [částka]; ve zbývající části žalobu zamítl (doplňující rozsudek). 2. Žalobkyně se domáhala přiznání částky [částka] jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví – ztížení společenského uplatnění v podobě posttraumatické stresové poruchy jako následku jejího [ublížení] žalovaným dne [datum]. Uplatnila takto částku, kterou vyčíslil znalec v posudku vypracovaném na žádost žalobkyně a předloženém soudu k důkazu. Žalovaný základ nároku nepopřel, zpochybňoval však znalecký posudek, který byl předložen ke stanovení jeho výše; poukazoval na jeho formální nedostatky, zpochybnil objektivitu znalce a jeho závěrů, namítl také nesprávnost posudků MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení], poukazoval na to, že se žalobkyně prezentuje na sociálních sítích jako šťastná, účastní se veřejných akcí a diskoték, akcentoval též, že finanční náhrada nemajetkové újmy by měla přicházet v úvahu jen, nelze-li újmu odčinit jinak, a že by měl soud zohlednit fakt, že požadovaná částka má pro žalovaného likvidační účinek, neboť jako nemajetný student vysoké školy takovou finanční částkou nedisponuje. 3. Soud I. stupně shledal žalobu v podstatné části důvodnou. Vzal za prokázané, že žalovaný žalobkyni skutečně [datum] [ublížil] a že po této události se u ní začaly projevovat psychické potíže, které byly diagnostikovány jako postraumatická porucha. Při určení výše náhrady vycházel soud I. stupně ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], který jeho závěry stvrdil při jednání soudu a vyjádřil se při tom i k věcným námitkám vzneseným žalovaným; náhradu však soud snížil na 90 % znalcem stanovené částky s odůvodněním, že se žalovaný činu dopustil v nízkém věku a že jako student zatím neměl možnost vytvořit si finanční rezervu k úhradě, zohlednil však současně, že žalovaný jako absolvent vysoké školy bude mít lepší výdělečné možnosti a bude moci náhradu např. postupně splácet. Důvod pro vyšší krácení náhrady neshledal s důrazem na to, že žalovaný během celého řízení neprojevil lítost nad svým jednáním a naopak v rámci své obrany především zpochybňoval pověst žalobkyně a objektivitu a odbornost znalce. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl (jak uvedl) podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jednak náhradu nákladů právního zastoupení (10 úkonů právní služby po [částka], 10x paušální náhradu hotových výdajů [částka] a 21% DPH), a dále náklady vynaložené žalobkyní na vypracování znaleckých posudků v celkové výši [částka]. 4. Žalovaný podal po doručení písemného vyhotovení rozsudku proti němu odvolání, a dalším odvoláním brojil také proti doplňujícímu rozsudku (doplnění zamítavého výroku), doplňujícímu usnesení o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (doplněna částka požadovaná žalobkyní na nákladech znaleckých posudků) a opravnému usnesení (do písemného vyhotovení rozsudku doplněn vyhlášený, avšak v písemném vyhotovení rozsudku opomenutý výrok o nákladech státu). Napadenému rozhodnutí vytkl (1) jeho předčasnost s tím, že soud nerozhodl o rozšíření žaloby o částku [částka], kterou žalobkyně uplatnila v rámci nákladů řízení, avšak pro případ, že by ji soud jako náhradu nákladů řízení nepřiznal nebo by nebyl srozuměn s jejím uplatněním touto formou, navrhla rozšíření žaloby o tuto částku. Absenci rozhodnutí o změně žaloby považuje za důvod námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně za důvod námitky nesprávného stanovení výše náhrady nákladů. Dále vytkl rozhodnutí soudu (2) nevykonatelnost s tím, že rozsudek byl vyhlášen bez uvedení lhůty k plnění, a v této souvislosti poukázal na to, že jakmile soud vyhlásil rozsudek, je jeho zněním vázán a jeho písemné vyhotovení musí odpovídat tomu, co bylo vyhlášeno; nadto vyjádřil pochybnost, zda lze rozhodnutí vůbec označit jako rozsudek, jestliže po vyhlášení nebyl řádně odůvodněn, stranám nebylo dáno poučení o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. I tato vytčená pochybení soudu I. stupně považuje odvolatel za důvod námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně za důvod námitky nesprávného stanovení výše náhrady nákladů. Napadenému rozsudku vytkl také nedostatečné odůvodnění, v němž se soud nevypořádal s jeho obrannými námitkami. Namítl rovněž, že (3) rozhodnutí vydala soudkyně, kterou odvolatel považuje za vyloučenou pro podjatost, což v průběhu řízení namítl – konkrétně ještě před tím, než bylo sepsáno písemné vyhotovení rozsudku, v němž se však soudkyně s touto námitkou nikterak nevypořádala, přestože rozsudek doplňovala ještě dalším rozhodnutím (doplňující rozsudek), které bylo vyhlášeno již po uplatnění této námitky. Důvod k vyloučení soudkyně spatřuje v jejím negativním vztahu k žalovanému a jeho zástupci, což se projevilo v hostilní atmosféře, kterou soudkyně vytvořila při jednání dne [datum], které – jak dále v odvolání popisuje – vedla způsobem, jejž považuje žalovaný za navýsost nekorektní. Napadenému rozhodnutí vytkl také (4) rozpor s rozhodovací praxí a zásadou legitimního očekávání a nesprávné právní posouzení věci. K tomu uvedl, že si udělal vlastní rešerši náhrad nemajetkových újem jako důsledku trestného činu znásilnění přiznaných soudy, které se v konkrétních případech, jež v odvolání specifikoval, pohybovaly mezi částkou [částka] až [částka]; přisouzenou částku tak považuje za extrémně rozpornou s rozhodovací praxí soudů a nerespektující názor Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, že náhrada by měla být přiznána tak, aby s ohledem na konkrétní poměry škůdce umožnila reálné uspokojení nároku, aniž by měla na škůdce likvidační dopad. V této souvislosti znovu zopakoval námitku, že peněžitá náhrada je subsidiární formou satisfakce, která nastupuje v případě, že jiná forma není dostačující, přičemž žalobkyni se dostalo zadostiučinění již odsuzujícím trestním rozsudkem. Konečně namítl (5), že soud I. stupně zjistil skutkový stav neúplně, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že tvrzení žalobkyně o tom, jak byla činem žalovaného poznamenána, byla vyvrácena provedeným dokazováním – zejména fotografiemi ze sociálních sítí zachycujícími žalobkyni, která navázala partnerský intimní vztah, žila a žije společenským životem, účastnila se veřejně přístupných akcí mezi velkým množstvím lidí, a neabsentovala ani při soudním projednání věci. Poukázal na námitky, které vznesl proti znaleckému posudku MUDr. [ulice], s nímž soud I. stupně s ohledem na jeho formální nedostatky neměl procesně nakládat jako se znaleckým posudkem, ale jako s listinou, pročež výslech znalce, který formální nedostatky posudku odstranil až posléze, je nutno považovat za nezákonný důkaz, a protože znalecký posudek po odstranění jeho formálních nedostatků žalobkyně nenavrhla k důkazu, s ohledem na zásadu koncentrace řízení by k němu soud neměl vůbec přihlížet. Namítl též, že z posudku není patrný postup, jak znalec ke svému závěru dospěl, jeho závěry proto označil za neověřitelné. Rozvedl námitky proti aplikaci Metodiky Nejvyššího soudu k výkladu ust. § 2958 o.z. s tím, že soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku k jejímu užití nijak konkrétně nevyjádřil, ačkoliv tato metodika je dlouhodobě kritizována jak znalci, tak jejími autory, s tím, že metodice vytýkané nedostatky našly své vyjádření i v posudku MUDr. [ulice]. Kriticky se vyjádřil i k posudkům MUDr. [příjmení] a PhDr. [příjmení] a poukázal také na rozpory ve výpovědi PhDr. [příjmení], s nimiž se soud I. stupně při posouzení věci také nevypořádal. Poukázal na § 154 o.s.ř. s důrazem na to, že z provedeného dokazování nevyplývá, jaký byl zdravotní stav žalobkyně v době vyhlášení rozsudku (zda nedoznal změny), když k takovému zjištění by bylo namístě vypracování dodatku znaleckého posudku. Závěrem vytkl napadenému rozsudku, že je nepřesvědčivý, zmatečný, jeho písemné vyhotovení nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, a chybné je i rozhodnutí o nákladech řízení, kdy byla zástupkyni žalobkyně přiznána náhrada DPH, ač o to nežádala, a přiznaná částka je v rozporu s tím, co žalobkyně na náhradě nákladů požadovala. Namítl také, že náklady na posudky mohly být přiznány jen jako součást nároku, kdyby ovšem soud připustil takovou změnu žaloby. Kromě toho považuje za zmatečné i rozhodnutí o nákladech státu. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu