16 CO 128/2022-120 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně v Centrálním registru oznámení, z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře. Tímto způsobem docházelo k trvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, čl. 10 LZPS). Žalobkyně poukázala na to, že protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobkyně spařovala pochybení žalované v použití tohoto protiústavního předpisu, který umožnil komukoli přístup k uvedeným údajům žalobkyně. K tomuto protiústavnímu jednání žalované docházelo od [datum] tj. od zavedení zveřejňování majetku funkcionářů zákonem č. 14/2017 Sb. resp. od [datum] až do [datum], jak posléze upřesnila žalobkyně. Žalobkyně vykonává funkci v menší obci, její známost je proto obecně dána výkonem funkce a byla tak donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobkyni si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 o. z. 3. Žalovaná se bránila tím, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Žalovaná proto žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala. 4. Soud prvního stupně vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a peněžité částky [částka] dne [datum], na což žalovaná reagovala negativním stanoviskem. Na žalobkyni jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala registr oznámení, plošně zveřejnila její podaná oznámení a to konkrétně od [datum] do listopadu 2020, neboť zveřejnila oznámení o jejím majetku za příslušné roky. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru byly dostupné pouze na základě individuální žádosti. 5. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), když k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci, za použití § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 a § 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1, čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. V této souvislosti rovněž odcitoval i judikaturu vyšších soudů zejm. stanovisko pléna Ústavního soud ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cdo 1321 [číslo] a rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. 6. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti). Dále v této souvislosti uvedl, že s odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020 se žalobce nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se také podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá. 7. Soud prvního stupně dále připomněl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, která nastupuje v případě současného naplnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, pak sdělil, že o jeho vykonatelnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením čl. 89 odst. 1 Ústavy tak, že předmětná právní úprava byla zrušena až ke dni [datum]. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně konstatoval, že účinky nálezu nastávají ex nunc, z čehož následně plyne, že i po dobu odkladu vykonatelnosti je třeba na napadenou právní úpravu hledět jako na ústavně souladnou a takto ji také v právní praxi aplikovat. 8. Soud prvního stupně žalobkyní vymezené období, tj. od [datum] do [datum], kdy byly informace o majetku žalobkyně žalovanou zveřejněny, rozdělil na dvě období: 1) období od [datum] do data vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla protiústavnost uvedených zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů deklarována a 2) období od [datum], tedy od data vydání předmětného nálezu, do [datum], kdy bylo ze strany žalované ukončeno zveřejňování majetkových údajů. 9. Pokud jde o prvé období, soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období tak žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z toho důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pokud jde o druhé období, tj. od [datum] do listopadu 2020, měl soud prvního stupně rovněž za to, že postup žalované byl správný, a to z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Postup žalované nebyl ani v případě druhého období nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla v uvedeném období povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona. Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo] až do [datum]. Až tímto dnem tak bylo protiústavní ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů zrušeno. Postupovala-li žalovaná do listopadu 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, naplňovala tím hlavní cíl zákona, kterým je veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů. Proto ani v