17 CO 281/2022-245 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce prověřování jeho oznámení a trestního řízení. Požadoval zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení 8,5 % od [datum] do zaplacení a částky [částka] s úrokem z prodlení 8,5 % od [datum] za každý měsíc až do dne vynesení rozsudku. Tvrdil, že podal dne [datum], jako jeden z mnoha desítek oznamovatelů, trestní oznámení, že se stal obětí organizované skupiny, že byl nucen pod hrozbou trestu a bez dobrovolného souhlasu vykonávat práci, byl dotčen na základních lidských právech. Popisoval postup orgánů činných v trestním řízení. Usnesením Policie ČR ze dne [datum] bylo rozhodnuto o odložení trestní věci slovenských a rumunských poškozených, stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud na základě stížnosti podané jinými poškozenými nálezem ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3626/13 konstatoval, že usnesením Policie ČR ze dne [datum] a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum] bylo porušeno právo stěžovatelů na účinné vyšetřování, usnesení Policie ČR i Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy]. Na postupu policie se však nic podstatného nezměnilo. Trestní řízení není skončeno. Nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované dne [datum], nebylo mu vyhověno. 2. Žalovaná souhlasila, že žalobce u ní uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy dne [datum], nesporovala, že délka prověřování trestního oznámení je nepřiměřená, namítala, že [datum] bylo podezření ze spáchání trestného činu odloženo, že žalobce ve výpovědi před rumunskými orgány uvedl, že žádné trestní oznámení nepodával, k práci nebyl nucen, rozhodl se vrátit do Rumunska, protože nedostal výplatu za tři měsíce. Zpochybňovala vznik škody – nemajetkové újmy a existenci příčinné souvislosti. 3. Žalobce doplnil, že proti usnesení o odložení věci ze dne [datum] byla podána stížnost, pokud při výslechu v Rumunsku uvedl, že trestní oznámení nepodal, měl za to, že se jedná o trestní oznámení podané resp. nepodané v Rumunsku. 4. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s 8,25% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a o zaplacení částky [částka] s úrokem 8,5 % od [datum] za každý měsíc až do vynesení rozsudku, zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.). 5. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne [datum] oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, vykonával práci, za niž nedostal zaplaceno od 4.8. do [datum]. Dne [datum] byl žalobce vyslechnut před dožádanými rumunskými orgány, vypověděl, že v České republice vykonával práci od července do září 2010, měl přislíbenou výplatu 1 000 až [částka] měsíčně, vykonával práci v lese, byl ubytován v penzionu, za ubytování neplatil, po přesunu na jiné místo byl ubytován v hotelu, jídlo si kupoval sám, pracoval 10 až 12 hodin denně, všechny dny v týdnu, někdy i v neděli, práci jim ukládal lesník, nikdo na pracovníky nedohlížel, nikdo jej neurážel, nevyhrožoval mu, každý týden dostal 500 až [částka] na jídlo, za odvedenou práci nedostal zaplaceno, k práci nebyl nucen, nemusel odevzdat doklady, měl u sebe mobilní telefon. [ulice] září se rozhodl odjet, požádal o výplatu, tu nedostal, odjel na vlastní náklady. [příjmení] moc k zastupování nikomu neudělil, trestní oznámení nepodal, je nespokojen jen s tím, že nedostal výplatu. Do trestního řízení se žalobce přihlásil s částkou [částka] (výplata za červenec až září 2010). Žádné dokumenty k doložení svých tvrzení nemá. Dle čestného prohlášení ze dne [datum] se žalobce do ČR vypravil za otcem a bratrem, kteří zde již pracovali, neměl o nich dobré zprávy, byla mu přislíbena mzda [částka], zdarma ubytování, strava, zdravotní péče a transport, pracoval 7 dní v týdnu, i od 5 do 22 hodin, nedostal zaplaceno, krom zálohy 500 – [částka] týdně, bylo mu vulgárně nadáváno, zaměstnavatelé u sebe měli zbraň, bylo mu vyhrožováno, při práci na ně bylo dohlíženo agresivními osobami. Bratr byl poslán se zraněním ruky zpět do Rumunka, další pracovníci mu sdělili, že nedostali zaplaceno, rozhodl se s otcem odjet domů. [příjmení] se na právního zástupce, podal trestní oznámení. 6. Usnesením Policie ČR ze dne [datum] byla odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu obchodování s lidmi, spáchaného ve spolupachatelství, kterého se měli dopustit [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], na základě stížnosti (i žalobce) bylo usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne [datum] usnesení Policie ČR ze dne [datum] zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Zástupci poškozených oznamovatelů byli procesně aktivní, podávali žádosti o přezkum postupu policejního orgánu, stížnosti, podněty k výkonu dohledu. Soud I. stupně popsal průběh vyšetřování, který mezi účastníky nebyl sporný. 7. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále také jen zákon). Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, stanovisko Cpjn 206/2010, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodnutí ESLP ve věci Apicella proti Itálii. Hodnotil kritéria dle ust. § 31a odst. 3 zákona. Dobu trvání trestního řízení, resp. prověřování (od [datum] do doby rozhodnutí soudu I. stupně tj. do [datum]) v trvání 10 let a 9 měsíců, shledal nepřiměřeně dlouhou, jak dovodila i žalovaná. Posuzované řízení měl za velmi složité jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní s ohledem na trestní oznámení desítek poškozených, cizích státních příslušníků, na potřebu dožádání do ciziny, překlady, tlumočení, na skutečnost, že řízení probíhalo na více stupních policejních orgánů, rozhodovalo i státní zastupitelství a Ústavní soud, na změny právní kvalifikace, změny příslušnosti. Postup státních orgánů byl stižen obdobími nečinnosti, byl nekoordinovaný, v řízení došlo k řadě vad, byla opakovaně rušena vydaná rozhodnutí. Žalobce se na délce řízení ani negativně ani pozitivně nepodílel, ve věci sice byla podána řada procesních návrhů, vzešlých z aktivity právních zástupců, nikoli samotného žalobce. Význam řízení pro žalobce shledal významně snížený, s tím, že se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, žalobce o trestním stíhání patrně ani nevěděl, pokud ano, pak na to zapomněl, sám uvedl, že trestní oznámení nepodal, krom újmy vzniklé nezaplacením mzdy mu žádná jiná újma nevznikla, přitom vycházel z výslechu žalobce před dožádanými rumunskými orgány, nikoliv z jeho čestného prohlášení, které bylo s obsahem jeho výpovědi v rozporu. 8. Uzavřel, že nesprávný úřední postup je dán, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobci vznikla nemajetková újma, že nesprávný úřední postup dosáhl takové intenzity, že je na místě odškodnění ve formě peněžitého plnění, konstatování porušení práva by nebylo dostatečným zadostiučiněním. Dovodil, že s ohledem na celkovou délku řízení je třeba základní částku odškodnění stanovit ve výši [částka] za rok, za první dva roky v poloviční výši, když řízení je dlouhé, jeho délka však není extrémní. Vypočetl, že za 10 let a 9 měsíců základní částka činí [částka] (9x [částka], 9x [částka]). Tuto částku dále poměřoval kritérii dle ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., dovodil, že základní částku je třeba snížit o 30 % pro složitost věci, dále je třeba ji snížit o 50 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobce, a je třeba ji zvýšit o 30 % pro postup orgánů činných v trestním řízení. Celkově tak základní částku [částka] snížil o 50 %, žalobci proto přiznal odškodnění ve výši [částka], včetně zákonného úroku z prodlení od [datum], kdy se žalovaná uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku dostala do prodlení, ve zbytku žalobu zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., jejich rozsah a výši specifikoval dle vyhl. č. 177/1996 Sb. 10. Žalobce se odvolal proti všem výrokům rozsudku, následně vzal odvolání proti vyhovujícímu výroku I. zpět. Rekapituloval závěry soudu I. stupně a namítal, že věc jím byla nesprávně právně posouzena, že nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu, ani rozhodovací praxe Městského soudu v Praze v obdobných věcech. Měl za to, že soud I. stupně nesprávně stanovil základní částku odškodnění na samé spodní hranici intervalu vyplývajícího ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. S odkazem na lhůty uvedené v ust. § 159 trestního řádu dovozoval, že prověřování v délce více než 10 let je extrémně dlouhé. Nesouhlasil se závěrem o nízkém významu řízení pro něj