17 CO 328/2021-527 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na uznání výše citovaného cizozemského rozhodnutí (výrok I.), a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] (výrok II.). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal uznání výše citovaného rozhodnutí soudu Ruské federace o rozdělení společného majetku žalobce a žalované coby rozvedených manželů. Součástí tohoto majetku byla rovněž bytová jednotka [číslo] v obci [obec], k. ú. [část obce] (včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce [číslo] v rozsahu [číslo]). Za účelem uplatnění rozhodnutí v řízení před příslušným katastrálním úřadem žádal žalobce formální uznání rozhodnutí zdejším soudem. 3. Žalovaná se podanému návrhu bránila s tím, že v dané věci byla dána pravomoc českých soudů a nikoli soudů Ruské federace. Jde o nemovitou věc v České republice, navíc oba účastníci měli bydliště na území České republiky a žalobce do Ruské federace odjel toliko za účelem podání předmětného návrhu a nikoli s úmyslem trvale se tam vrátit. Předkládané rozhodnutí ruského soudu nadto není vykonatelné, neboť na jeho podkladě by nemohl být proveden zápis vlastnického práva ani v Ruské federaci. 4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že bylo vydáno rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na [jméno] ze dne [datum], věc [číslo] [rok], které nabylo právní moci dne [datum] a jímž bylo rozhodnuto o rozdělení společného jmění manželů (žalobce a žalované) s tím, že jejich podíly jsou shodně ve výši ½ na bytové jednotce [číslo] obec Praha a k. ú. [část obce] včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti [číslo] na nebytové jednotce [číslo] obec Praha a k. ú. [část obce] včetně příslušenství. Jako vlastník těchto nemovitých věcí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Žalovaná má povolený dlouhodobý pobyt v České republice od [datum] do [datum], žalobce měl povolen dlouhodobý pobyt v České republice od [datum] do [datum] a byl zde zaměstnán od [datum] u [právnická osoba] s. r. o.; tento pracovní poměr byl ukončen ke dni [datum] ze strany žalobce ve zkušební době bez udání důvodu. Dne [datum] žalobce odeslal Ministerstvu vnitra své povolení k dlouhodobému pobytu. V průběhu měsíců říjen [rok] a únor [rok] žalobce poptával zaměstnání na území České republiky, dne [datum] podepsal pracovní smlouvu se společností [právnická osoba] a v souvislosti s tím mu byl opětovně povolen dlouhodobý pobyt v České republice na období od [datum] do [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) a konstatoval, že i když se cizí rozhodnutí v majetkových věcech zásadně uznávají bez dalšího řízení (odst. 1 cit. ust.), lze je na návrh uznat i zvláštním rozhodnutím (odst. 2 cit. ust.). Dále pak vyšel ze Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod [číslo] Sb. (dále jen„ Smlouva“). Konstatoval, že tu nejde o výlučnou pravomoc danou umístěním předmětné nemovité věci (Čl. 37 Smlouvy), nýbrž o rozhodnutí týkající se majetkových vztahů mezi manžely (Čl. 25 Smlouvy). Neztotožnil se s námitkou žalované, že předmětné rozhodnutí není vykonatelné, neboť je zjištěno, že toto rozhodnutí je v právní moci a vzhledem k absenci pariční lhůty (nejde tu o plnění) je současně i vykonatelné. Naopak s námitkou žalované, že tu byla dána příslušnost českých soudů s ohledem na bydliště obou účastníků, se soud prvního stupně ztotožnil, když dospěl k závěru, že odcestování žalobce z České republiky nebylo (s ohledem na časovou souslednost jednotlivých výše popsaných kroků žalobce) vedeno úmyslem změnit bydliště (naopak zde zamýšlel dále setrvat), nýbrž pouze účelově dosáhnout možnosti projednání návrhu na vypořádání společného jmění manželů před ruskými soudy a podle ruského práva. Jde tak o simulované jednání s cílem vyloučit pravomoc českých soudů, k němuž se podle ustanovení § 5 ZMPS nepřihlíží. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že relevantní bydliště obou žalobců bylo v České republice (Čl. 25 odst. 1, 5 Smlouvy), ve věci tedy byla dána výlučná pravomoc českých soudů; rozhodnutí ruského soudu v dané věci pak podle ustanovení Čl. 60 písm. e) Smlouvy nelze uznat. 6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Výši přiznané náhrady určil součtem odměny její zástupkyně (advokátky) a paušální náhrady jejích hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) v souvislosti s celkem 8 zjištěnými úkony právní služby. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítá, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud rozhodl bez nařízení jednání. Ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS sice takový postup umožňuje, nejde však o povinnost soudu takto postupovat. V nyní řešené věci naopak bylo nařízení jednání třeba, neboť žalovaná byla v řízení od počátku velmi aktivní, předkládala řadu důkazů, a je tedy nepochybné, že tu je mezi účastníky zřetelný spor. Ostatně i Obvodní soud pro Prahu 9, u nějž byl návrh původně podán, jednání nařídil. Nadto je žalobce přesvědčen, že byla porušena zásada rovnosti stran, když mu nebyla doručována podání žalované (replika ze dne [datum] a další dvě následná doplňující podání), z nichž (případně z důkazů k nim připojených) pak soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel. Naproti tomu žalované byla veškerá žalobcova podání vždy soudem zaslána. Za nestandardní považuje žalobce též vyhlášení rozsudku bez toho, aby byli obesláni účastníci, jimž bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno až měsíc poté. Za nesprávný považuje žalobce rovněž závěr soudu prvního stupně o výlučné pravomoci českých soudů v dané věci (řešené předmětným cizozemským rozhodnutím). Ze soudem prvního stupně správně citovaného ustanovení Čl. 25 Smlouvy neplyne příslušnost výlučná, nýbrž fakultativní, neboť ji nelze předem jednoznačně určit; je totiž závislá na konkrétních okolnostech v konkrétní okamžik. Smlouva proto připouští podle okolností věci pravomoc jak českých, tak i ruských soudů (to plyne rovněž ze soudem prvního stupně citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). Byl-li by správný závěr soudu prvního stupně o výlučné pravomoci českých soudů, pak byl na ní ostatně nemohl ničeho změnit ani návrat žalobce do Ruské federace. Nemůže tak jít o obcházení zákona ve smyslu ustanovení § 5 ZMPS, které nadto není v dané věci aplikovatelné, neboť je třeba postupovat podle Smlouvy. Pokud žalovaná zpochybňuje pravomoc ruského soudu, jde o paradoxní postup za situace, kdy u tamního soudu sama podala vzájemný návrh a na předmětném řízení aktivně participovala. Pokud jde o skutkový stav věci, ten nebyl dle žalobce vůbec zjištěn (nebylo totiž provedeno dokazování, což je možné toliko při jednání, které však nebylo nařízeno) a závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné. Návrat žalobce do Ruské federace nebyl motivován snahou přenést pravomoc na ruské soudy, nýbrž byl veden respektem k právní úpravě pobytu cizinců na území České republiky. Nakolik byl pobyt v České republice žalobci povolen za účelem soužití se žalovanou, a toto soužití bylo ukončeno k [datum] (žalovaná následně vyměnila vložku zámku ke vstupním dveřím původního společného obydlí), nemohl být tento účel povoleného pobytu nadále plněn. Úmysl žalobce zdržovat se nadále v Ruské federaci je dále podtržen jeho žádostí o zrušení povoleného pobytu jeho syna (společného se žalovanou). Nadto i žalovaná měla dříve deklarovaný úmysl vrátit se do Ruské federace, v obchodním rejstříku měla vedeno bydliště v Ruské federaci (až do [datum]). Zpět do České republiky se pak žalobce vracel proto, že žalovaná tento svůj dřívější úmysl nerealizovala a žalobce se chtěl podílet na výchově společného nezletilého syna. Žalobce nesouhlasí ani s výkladem pojmu„ společné bydliště“, jak jej podal soud prvního stupně (tj. jako bydliště na území téhož smluvního státu). Žalobce proto navrhl změnu napadeného rozhodnutí tak, že předkládané cizozemské rozhodnutí bude uznáno. 8. Žalovaná ve svém vyjádření s napadeným rozsudkem naopak souhlasí. Otázka nařízení jednání byla v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 ZMPS zcela v kompetenci soudu prvního stupně, přičemž tato možnost není omezena toliko na nesporná řízení. Oba účastníci navrhovali pouze listinné důkazy, z nichž lze i bez nařízení jednání vycházet (obdobně srov. kupř. ustanovení § 115a o. s. ř.). Procesní postup Obvodního soudu pro Prahu 9 není v tomto směru nijak relevantní. Nemůže být řeč ani o porušení rovnosti účastníků, neboť soud není povinen doručovat účastníkům veškerý obsah soudního spisu a ani veškerá písemná podání. Soud prvníh