18 CO 221/2022-915 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na zrušení výživného pro žalovanou (výrok I.) a žalované přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce svou žalobou domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči žalované (své bývalé manželce) s tím, že v mezidobí od poslední úpravy tohoto výživného (rozsudkem Soudu /Rechtbank/ Groningen ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 90424/FA RK [číslo]) nastala změna poměrů spočívající v tom, že žalovaná je schopna se samostatně živit (nastoupila do zaměstnání), u žalobce došlo naopak k poklesu jeho příjmů. 3. V této věci jde již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 59/2013-259 (jímž byla žaloba rovněž zamítnuta), byl zrušen usnesením zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 Co 212/2016-398 Odvolací soud v tomto rozhodnutí nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že vyživovací povinnost byla původním rozhodnutím nizozemského soudu omezena trváním jednoho roku, a vytkl soudu prvního stupně rovněž nedostatky při zjišťování obsahu cizího (nizozemského) práva. 4. Při svém nynějším rozhodnutí soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel z toho, že účastníci byli manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Soudu /Rechtbank/ Groningen ze dne 4. 9. 2007, č. j. 90424/FA RK [číslo]. Tímtéž rozsudkem byla současně stanovena povinnost žalobce přispívat mimo jiné také na výživu žalované„ včetně daňové výhody“ částkou [částka] měsíčně, a to„ počínaje jedním rokem po dni zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce“; k tomuto zápisu došlo ke dni [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve konstatoval, že je k řízení mezinárodně příslušným, a to s ohledem na bydliště žalované v České republice podle ustanovení Čl. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen„ nařízení o výživném“). Rozhodným právem je pak v souladu s ustanovením Čl. 15 nařízení o výživném a Čl. 3 odst. 1 a Čl. 5 Haagského protokolu ze dne [datum], o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen„ Haagský protokol“) právo české (bydliště žalované je zde a bylo tu i poslední společné bydliště obou účastníků). Na tomto základě pak soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoR“), podle kterého lze výživné podle odst. 1 cit. ust. rozvedenému manželovi přiznat nejdéle na dobu 3 let od rozvodu. Uzavřel proto, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované zanikla dnem [datum], a tedy později podanou žalobu na zrušení této (již neexistující) vyživovací povinnosti nelze shledat důvodnou. Nadto se soud prvního stupně zabýval též nizozemskou právní úpravou, z níž dovodil, že i v případě její použitelnosti by již vyživovací povinnost žalobce vůči žalované také zanikla, a to nejpozději uplynutím 12 let ode dne zápisu rozvodu do matričního rejstříku. Jako nedůvodnou hodnotil soud prvního stupně námitku podjatosti, která byla uplatněna před nařízeným jednáním, při němž bylo o věci rozhodnuto (nebyla proto předkládána k rozhodnutí nadřízenému soudu podle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř.). 6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že právo na náhradu přiznal procesně úspěšné žalované a výši náhrady určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) součtem odměny (po [částka] za úkon) a náhrady hotových výdajů advokáta v souvislosti s celkem 6 úkony právní služby a 21% DPH.