18 CO 359/2021-128 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [číslo] € se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.). 2. Takto rozhodl na základě žaloby podané soudu dne [datum] odůvodněné tím, že dne [datum] došlo k dopravní nehodě mezi vozidlem žalobce a vozidlem, které bylo pojištěno u žalované a které nehodu zavinilo. Na vozidlu žalobce vznikla jednak škoda ve výši [číslo] € odpovídající nákladům na opravu vozidla, jednak škoda vzniklá snížením tržní hodnoty vozidla v důsledku dopravní nehody ve výši 780 €, kterou žalovaná odmítla uhradit. 3. Žalovaná namítla promlčení nároku. Ke škodní události došlo [datum], již [datum] se žalobce obrátil na žalovanou a ze záznamu o dopravní nehodě vyplývá, že osobu škůdce znal okamžitě po dopravní nehodě, o výši škody se dozvěděl z potvrzení Policie České republiky dne [datum], když žalovanou vyzýval k zaplacení škody na podkladě znaleckého posudku. Dne [datum] pak žalobce přesně popsal škodní událost i osobu škůdce. S odkazem na ust. § 635 odst. 2 o. z. tak počala běžet promlčecí lhůta žalobci vůči škůdci dnem [datum] a skončila [datum]. Nárok žalobce je s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 promlčen, neboť žaloba byla podána soudu až dne [datum]. 4. Soud I. stupně se s ohledem na vznesenou námitku promlčení zabýval nejprve její důvodností. Po zopakování nesporných skutečností mezi stranami a listinných důkazů k rozhodným datům další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru o promlčení nároku. Citoval ust. § 635 odst. 2 o. z., závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 a dovodil, že promlčecí lhůta v daném případě činí 3 roky. U práva na pojistné plnění začíná promlčecí lhůta běžet rok od pojistné události (ust. § 629 odst. 1 o. z.). Vztaženo na projednávaný případ počala subjektivní promlčecí lhůta žalobci běžet nejpozději okamžikem uplatnění pojistné události u žalované, kdy žalobce musel vědět o tom, kdo je škůdcem i o vzniku škody. Nárok žalobce uplatnil u žalované [datum] a po uplynutí 3 let od tohoto data došlo k marnému uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žaloba byla však podána až [datum]. Neboť soud I. stupně neshledal důvod odklonit se od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení fakticky rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Zopakoval svoji argumentaci uváděnou i před soudem I. stupně, ve které polemizoval se správností citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho možnou aplikací na tento případ. Provedl jeho rozbor mimo jiné se závěrem, že ve vztahu k pojišťovně je žalobce slabší stranou (nedisponuje odbornými znalostmi ani odborným aparátem) a aplikací ust. § 635 odst. 2 o. z. by v daném případě došlo k vychýlení v neprospěch určité skupiny adresátů, což je neakceptovatelné, nesouladné s ústavním pořádkem České republiky, a to pro narušení principu rovnosti v právech a faktickou diskriminaci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/2017). Postavení poškozeného při dopravní nehodě lze přitom připodobnit k postavení spotřebitele. Navrhl, aby Městský soud v Praze provedl tzv. test ústavnosti daného ustanovení z hlediska obecných zásad právních a principu zákazu diskriminace. V případě, že by odvolací soud nedospěl k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, navrhl, aby věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zahájení řízení o kontrole norem, jinak aby napadený rozsudek byl zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná odkázala na svá vyjádření učiněná před soudem I. stupně. Pokud žalobce argumentoval údajnou nerovností stran, dovodila, že nerovností by bylo, pokud by soud odmítl k námitce promlčení přihlédnout. Žalobci nebránilo nic v tom, aby podal žalobu dříve, současný stav si tak způsobil sám svojí liknavostí. Žalovaná nebyla součástí smluvního vztahu mezi poškozeným a škůdcem, argumentace žalobce slabší stranou/spotřebitelem ve vztahu k žalované (pojišťovně hradícího za škůdce – fyzickou osobu) je proto mylná. Pokud by zákonodárce chtěl u tohoto typu nároku upravit odchylně konec promlčecí lhůty, učinil by tak. Z těchto důvodů navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů řízení. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, když mezinárodní prvek ve sporu je dán německou státní příslušností i bydlištěm žalobce. Ta vyplývá z článku 11 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když žalovaná má (ve smyslu článku 63 téhož Nařízení) sídlo na území České republiky, a to v obvodu soudu I. stupně. Česká republika ve smyslu článku 29 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím II), oznámila, že ve vztahu k článku 28 téhož Nařízení za takovouto smlouvu považuje i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody vyhlášenou dne [datum] v [příjmení] (dále jen Úmluva). Ta byla vyhlášena pod [číslo] Sb., a jak plyne z dokumentů Haagské konference, je kromě České republiky závazná i pro dalších 11 členských států EU, proto byla naplněna podmínka pro její aplikaci. Dle jejího článku 3 jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Na daný vztah přitom nedopadá výluka uvedená v článku 2 téže Úmluvy. Soud I. stupně proto správně mlčky dovodil aplikaci rozhodného českého práva, neboť k nehodě dle skutkových tvrzení došlo na území České republiky. 9. Soud I. stupně rovněž provedl, s ohledem na vznesenou námitkou promlčení, dokazování v dostatečném rozsahu a s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud v zásadě ztotožnil. 10. V dané věci se žalobce (jako účastník dopravní nehody, kterou měl zavinit řidič vozidla pojištěného u žalované) domáhá vůči žalované (pojistiteli škodního vozidla) přímého nároku na plnění jemu vzniklé škody dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. K nehodě přitom došlo dne [datum] a již dne [datum] se žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou, dne [datum] byl jeho nárok žalovanou zamítnut, což vyplývá z nesporných tvrzení účastníků. S ohledem na tento skutkový stav soud I. stupně nepochybil, pokud vyšel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu R 68/2020 (sp. zn. 25 Cdo 1976/2019), neboť to mimo jiné vyřešilo vzájemný vztah ust. § 626 o. z. (upravující počátek objektivní promlčecí lhůty u práva na pojistné plnění), ust. § 620 odst. 1 o. z. (upravující počátek subjektivní promlčení lhůty u práva na náhradu škody) a ust. § 635 odst. 2 o. z. (upravující konec promlčecí lhůty) v případě práva na plnění z pojištění odpovědnosti. To se závěrem, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle, než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje, které bylo vyjádřeno právní větou„ Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu se ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejpozději uplynutím promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, a to jak lhůty objektivní, tak i lhůty subjektivní.“ 11. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že ve vztahu k počátku běhu promlčecí lhůty (ust. § 619 odst. 2 o. z.) je nutno vyjít z okamžiku, kdy žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, neboť v daný okamžik žalobce věděl jak o vzniku škody, tak o osobě škůdce (ust. § 620 odst. 1 o. z.). Tím byl den [datum] (nikoli [datum], jak nesprávně uvedl soud I. stupně v odst. 13 rozsudku) a k tomuto okamžiku měl žalobce informace jak o výši jemu vzniklé újmy, tak o tom, kdo za ni odpovídá. Promlčecí lhůta v daném případě trvá tři roky (ust. § 629 odst. 1 o. z.), a proto skončila dne [datum]. Protože žaloba byla podána soudu až dne [datum], nárok žalobce se ve smyslu ust. § 609 věty první o. z. promlčel. Žalovaná námitku promlčení v řízení vznesla, soud I. stupně proto žalobu důvodně zamítl, a jeho závěr o nutnosti respektovat judikaturu v podobných věcech odpovídá i zákonné úpravě (viz ust. § 13 o. z.). 12. K namítané neústavnosti shora citovaného výkladu lze dodat, že se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval i shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 se závěrem, že takovýto výklad lze z ústavněprávního pohledu akceptovat, neboť je odůvodněn samotnou povahou pojištění a jednotlivých vztahů v rámci pojistné smlouvy. Nevykazuje žádnou takovou úvahovou diskrepanci, která by byla zjevně nelogická nebo by vedla k evidentní nespravedlnosti. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby do výkladu přijatého Nejvyšším soudem zasahoval, jelikož jeho úkolem není a ani být nemá sjednocování výkladu podústavního práv