19 CO 107/2021-452 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úrokem z prodlení p. a. od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku /výrok I./. Žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady částky [částka] s příslušenstvím, zamítl /výrok II./. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta /výrok III./. 2. Částku [částka] přiznal soud I. stupně žalobci s odkazem na § 1, § 2, § 3, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“). 3. Na základě provedeného dokazování obsahem spisů Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. [spisová značka], Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 6 C 22/2012, Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1538/14 učinil soud I. stupně zjištění podrobně popsaná v bodech 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pak, že posuzované řízení (v němž bylo projednáváno dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a žalobce se jej účastnil v procesním postavení dědice) bylo zahájeno dne [datum]. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto, že celé dědictví po zemřelém, jež bylo předluženo, nabývá jeho nezletilý syn, tj. žalobce, který byl v řízení zastoupen svou matkou [jméno] [příjmení]. Toto rozhodnutí bylo následně napadeno žalobou pro zmatečnost (odůvodněnou nedostatkem řádného zastoupení žalobce k tomu ustanoveným opatrovníkem), jež byla u Okresního soudu v Jeseníku vedena pod sp. zn. 6 C 22/2012. Žalobu okresní soud usnesením ze dne [datum] zamítl. Krajský soud v Ostravě na podkladě podaného odvolání usnesením ze dne [datum] rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podané dovolání následně Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] odmítl. K ústavní stížnosti ve věci rozhodoval Ústavní soud, který nálezem ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1538/14, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nato usnesení Krajského soudu v Ostravě i usnesení Okresního soudu v Jeseníku zrušil, a to rozhodnutím ze dne [datum]. Při jednání konaném před Okresním soudem v Jeseníku dne [datum] bylo vyhlášeno rozhodnutí, jímž bylo usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušeno. Poté, co toto rozhodnutí nabylo dne [datum] právní moci, byl žalobci dne [datum] ve věci ustanoven opatrovník, který byl dne [datum] vyzván ke sdělení, zda dědictví za žalobce odmítá. Prohlášení o odmítnutí dědictví opatrovník učinil dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], byl tento úkon za nezletilého žalobce schválen, čímž jeho účastenství v posuzovaném dědickém řízení skončilo. Celková délka posuzovaného řízení činila bezmála 8 let a 7 měsíců. 4. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud I. stupně dovodil, že v posuzovaném řízení, které zahrnuje i řízení o žalobě pro zmatečnost, došlo k nesprávnému úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, čímž byla naplněna skutková podstata ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Při stanovení výše odškodnění vyšel ve smyslu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010, ze základní částky [částka] za jeden rok trvání řízení, za první dva roky pak z částky poloviční, tedy celkem z částky [částka]. Tuto základní částku ponížil o 30 % z důvodu, že věc byla opakovaně řešena na všech třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem ČR a vykazovala značnou složitost a o dalších 40 % vzhledem ke sníženému významu předmětu řízení pro žalobce. Dovodil přitom, že se nejedná o typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva řízením s vyšším významem pro účastníky. Neztotožnil se s argumentací žalobce, resp. jeho právního zástupce, že řízení mělo pro žalobce zásadní význam, neboť byl již ve velmi raném věku vystaven exekucím a tyto by poznamenaly v podstatě celý jeho život. Poukázal na to, že ve věku pouhých 3 let mohl žalobce těžko posoudit následky dědického řízení pro svou osobu a nebyl sto si uvědomit ani komplikace v podobě exekučních řízení. Jediný, kdo mohl být stresován průběhem dědického řízení a jeho délkou tak byla jedině matka žalobce, která však svým jednáním daný stav vyvolala. Matka se tak na délce řízení rovněž podílela. Po ponížení základní částky o 70 % soud dospěl k částce [částka]. Ve zbytku žalobu, včetně požadovaného příslušenství, zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti zamítavému výroku o věci samé (II.) rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR namítal, že soud I. stupně porušil princip proporcionality, pokud základní částku odškodnění stanovil podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 částkou [číslo] Kč/rok, tedy částkou zjevně neodpovídající současnému stavu životní úrovně v České republice, kdy reálná mzda vzrostla od roku [rok] cca na dvojnásobek. K otázce postupu soudů v posuzovaném řízení zdůraznil, že soudy jednaly až do vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1538/14 protiprávně, tedy chovaly se v rozporu se zákony a porušovaly základní práva žalobce. Soud I. stupně zcela bagatelizoval průtahy v řízení vedeném u Ústavního soudu, který rozhodl po více jak 2 letech. Citoval část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 1433/2020 – 197 a č. j. 30 Cdo 2632/2020 – 178. Zdůraznil, že je nutno odmítnou jakékoli úvahy soudu na téma zavinění nepřiměřené délky řízení matkou žalobce. Jakékoliv poukazování na matku žalobce a její přijetí dědictví pro žalobce je výkřikem zloděje, který křičí„ chyťte zloděje, aby se vyhnul odpovědnosti zloděje“. Základem celého problému je výklad práva ze strany obecných soudů ve vztahu k veřejnoprávní ochraně nezletilých a porušení základních práv. [jméno], kde nebyla kapacita jednat za žalobce, nemůže být jednání matky žalobce považováno za jednání žalobce. Dále zdůraznil, že závěry týkající se instančnosti řízení a její vliv na celkovou délku řízení, popřel soud I. stupně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 a 30 Cdo 3628/2010. Posuzované řízení měl soud I. stupně posoudit jako jednoinstanční, neboť v rámci řešení žaloby pro zmatečnost byla řešena pouze procesní otázka a zákonnost postupu. Soud I. stupně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 nepřípustně penalizoval žalobce za to, že využil prostředky ochrany svých práv. Za„ naprosto vadnou“ označil žalobce úvahu soudu I. stupně o sníženém významu věci pro žalobce. Dovodil, že přes skutečnost, že nezletilý ve věku 2 – 10 let nemá přímo možnost vnímat důsledky řízení, působí na něj okolí jej vychovávající. Tvrdil, že„ podstata kauzy o dědictví po jeho otci měla pro žalobce naprosto klíčový význam pro jeho budoucnost a schopnost plnit závazky v budoucnosti“. Úvaha soudu zcela popírá nemorálnost zatížení nezletilců dluhy, které sami nezpůsobili. Soud svým postupem porušil článek 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Závěry jsou v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum] ve věci Mikulic proti Chorvatsku, stížnost [číslo] rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3466/2015. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, přiznal žalobci zadostiučinění v peněžité formě odpovídající kritériu„ přiměřeného zadostiučinění“ a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení. 6. Proti nákladovému výroku (III.) rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. Vyčíslila úkony právní služby, za které soud I. stupně přiznal žalobci náhradu, a které nelze označit za účelně vynaložené. Navrhla, aby odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla potvrzení zamítavého výroku o věci (II.) napadeného rozsudku coby věcně správného. K odvolací námitce žalobce týkající se inflace poukázala na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. 7. Městský soud v Praze coby soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 107/2021-354, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (II.) potvrdil a v nákladovém výroku (III.) rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k [anonymizováno] řízení, neboť soud I. stupně dosud nerozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované. Rozhodnutí o věci samé odůvodnil tím, že soud I. stupně stan