19 CO 265/2022-199 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s přísl. coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná uplatnila námitku promlčení. 2. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění učiněného ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] byla žalobkyně zproštěna obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci [datum]. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne [datum]. 3. Po právním posouzení skutkových zjištění podle § 32 odst. 3 z. č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) soud I. stupně dovodil, že se počátek běhu 6měsíční subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé okolnosti. Trestní stíhání pravomocně skončilo zproštěním obžaloby dne [datum]. Nejpozději tohoto dne se žalobkyně dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání a od tohoto dne počala běžet zákonná 6 měsíční promlčecí lhůta. Ta uplynula dne [datum] (úterý). Pokud žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne [datum], učinila tak až po marném uplynutí promlčecí lhůty. 4. Při posuzování, zda není námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a uzavřel, že nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Z tvrzení žalobkyně neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo žalobkyni podat žádost včas či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch žalobkyně. 5. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěšnosti ve sporu a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka]. 6. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Vyvracela závěr soudu I. stupně o promlčení nároku. Namítala, že nepřiměřená doba řízení přestala v právní sféře žalobkyně působit až poté, co bylo řízení definitivně skončeno, tedy až po marném uplynutí lhůty, ve které mohl státní zástupce podat dovolání. Poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08. Vyslovila názor, že fakt právní moci rozhodnutí není z hlediska působení průtahů ve sféře poškozeného vůbec významný. Výklad provedený soudem I. stupně by zakládal nelogický a neodůvodněný rozdíl mezi během promlčecí doby v občanském soudním a trestním řízení. V řízení nebylo zjištěno, kdy se žalobkyně o úspěšném výsledku odvolacího řízení dozvěděla. Presumovat, že se tak stalo týž den, kdy se o výsledku dozvěděl její obhájce, postrádá podklad v provedeném dokazování. Obhájce má v trestním řízení zvláštní postavení odlišné od postavení obviněného. Nadto namítala, že nedodržení lhůty v rozsahu několika dní, a to z omluvitelného důvodu, odvození počátku jejího běhu nikoli od ústního vyhlášení konečného rozhodnutí, ale od doručení jeho stejnopisu, mělo být tolerováno a námitka proto měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudku změnil a žalobě vyhověl. 7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku coby věcně správného. Rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dodala, že v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vzniká újma již v průběhu řízení. Nejpozději se o újmě lze dozvědět okamžikem právní moci posledního rozhodnutí ve věci. Odkaz na [příjmení] II. ÚS 1191/08 označila za nepřiléhavý. Závěry nálezu I. ÚS 1532/16 žalobkyně dezinterpretuje. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. 9. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že dne [datum] se konalo veřejné zasedání, v rámci kterého rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací tak, že zamítl odvolání OSZ [obec a číslo] proti zprošťujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], přičemž uvedl podstatné důvody. Přítomen byl obhájce obžalované [jméno] [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] (viz protokol o veřejném zasedání na č.l. 732-733). Usnesení bylo doručeno Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum] (viz doručenka na č. l. 751). 10. Odvolací soud shledal ve shodě se soudem I. stupně námitku promlčení důvodnou. Otázkou, odkdy počíná běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta upravená v § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním poškozeného v situaci, kdy vyhlášení konečného rozhodnutí soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané proti rozsudku o zproštění poškozeného obžaloby, byl přítomen pouze obhájce poškozeného a nikoliv též samotný poškozený, se již Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře zabýval a dovodil, že počátek běhu této lhůty je nutno vztáhnout na den následující po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 764/2014 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5495/2017 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 440/2022). V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že …„ z pohledu vztahu mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci), odvolací soud tento počátek stanovil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, uzavřel-li, že vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání, přičemž od tohoto okamžiku počíná běžet zmíněná promlčecí lhůta, když s následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky“. V rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 261/20) vyslovil Nejvyšší soud závěr, že odpověď na otázku, kdy se považuje ve vztahu k účastníkovi řízení (poškozenému) rozhodnutí za doručené či oznámené, je nutno hledat v příslušných procesních předpisech, přičemž se zde neuplatní požadavek, aby rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) přímo poškozenému, neplyne-li takovýto požadavek právě z příslušného procesního předpisu. Veškeré tyto závěry lze vztáhnout i na nárok na uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení a odvolací soud nemá důvod se od nich odchýlit. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty by se odvíjel od následujícího dne po doručení konečného rozhodnutí pouze v případě, že by vyhlášení rozsudku nebyla osobně přítomna ani žalobkyně, ani její právní zástupce, což daný případ není. Odkaz odvolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 je zcela nepřiléhavý, neboť tamní soud řešil otázku náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení. 11. Soud I. stupně se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Rovněž otázkou, kdy se ocitá vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně zabýval a dovodil, že smyslem zákonné úpravy (v té době účinného § 3 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura [číslo] pod [číslo]). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu pod