19 CO 304/2021-303 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu vrácení poskytnutého plnění, na základě smlouvy, na jejímž základě se žalovaný zavázal za úplatu zajistit žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění. 2. Žalovanému byl ustanoven opatrovník s ohledem na nemožnost doručovat mu na známou adresu v cizině. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka nárok neuznal s odkazem na § 2998 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] (I.), uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám státu (II.) a přiznal opatrovníkovi odměnu ve výši [částka] (III.). 4. Vyšel ze skutkového zjištění, že se účastníci v roce 2017 dohodli, že žalovaný zajistí za úplatu žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění, aniž by žalobce musel absolvovat autoškolu. Za to žalobce zaplatil žalovanému zálohu [částka] Ani po opakovaných výzvách žalovaný žalobci řidičský průkaz nedodal. Žalobce od smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení zálohy. Žalovaný uvedené odmítl a naopak požadoval zaplatit dalších [částka]. 5. Soud I. stupně se nejprve zabýval mezinárodní příslušností soudu, když žalobce je státním občanem Slovenské republiky a žalovaný [příjmení] s bydlištěm na Ukrajině. S ohledem na bydliště žalovaného mimo Evropskou unii nepostupoval dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) a s ohledem na jeho občanství ani dle smlouvy uzavřené mezi Českou republiku a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, podepsané dne [datum] v Kyjevě, vyhlášenou pod [číslo] Sb. m. s. (dále jen„ Smlouva mezi ČR a UA“). Dovodil ji, i s ohledem na závěry učiněné Krajským soudem v Ostravě v usnesení ze dne 28. 11. 2019, č.j. 11 Co 361/2019-107, dle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) ve spojení s § 86 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dle posledního známého bydliště žalovaného v České republice, které bylo v [obec a číslo]. 6. Rozhodným právem s ohledem na bydliště žalovaného a místo plnění závazku určil dle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“) právo ukrajinské. Dle článku 12 odst. 1 písm. e) nařízení Řím I se tímto právem řídí i důsledky neplatnosti. Dále se zabýval použitím imperativních ustanovení dle článku 9 a 21 nařízení Řím I. Za takové ustanovení shledal § 2998 o. z., kdy strana, která vědomě plnila z důvodu, aby druhá strana vykonala něco za účelem zakázaným, nemá právo na to, aby jí její plnění bylo vráceno, a § 588 větě první o. z. o neplatnosti právního jednání. 7. V daném věci měl žalovaný zajistit žalobci řidičské oprávnění v rozporu s právními předpisy na Ukrajině. Pro jeho získání je i na Ukrajině třeba absolvovat cvičné jízdy, složit teoretickou a praktickou zkoušku, předložit lékařské osvědčení. Smlouvu tak posoudil jako neplatné právní jednání dle § 588 o. z. Uzavřel, že za situace, kdy žalobce vědomě poskytl žalovanému plnění na plnění zjevně zakázané, které může mít i veřejnoprávní důsledky (v rovině trestního práva), se nemůže ve smyslu § 2998 o. z. domáhat jeho vrácení. 8. Námitku žalobce, že uvedené je v rozporu s dobrými mravy, shledal až absurdní. Nemožnost požadovat nazpět plnění shledal jednou ze sankcí za protiprávní jednání. Poznamenal, že se žalobce sám nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti. 9. Dále nevyhověl jeho návrhu na položení nijak nespecifikované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen SD EU“) ohledně rozporu § 2998 o. z. s evropským právem dle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie. Uzavřel, že otázka by nesměřovala k vyjasnění výkladu unijního práva. 10. Nevyhověl ani návrhu na předložení návrhu na zrušení § 2998 o. z. Ústavnímu soudu pro rozpor s Ústavou České republiky dle článku 95 odst. 2 Ústavy, když dotčené ustanovení je projevem základních zásad právního státu obsažených v ústavním pořádku České republiky. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za tři úkony opatrovníka stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen„ AT“). [obec] plnění stanovil dle judikatury Nejvyššího soudu například rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1997/2008. 12. O přiznání odměny opatrovníkovi rozhodl dle § 140 odst. 2 o. s. ř. 13. Rozhodnutí napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal, že nebylo provedeno dokazování ukrajinským právem. Namísto toho bylo uplatněno imperativní ustanovení. Došlo tak k nesprávné aplikaci nařízení Řím I a nevyřešení prejudiciálních otázek. Dle bodu 37 nařízení Řím I lze v případě veřejného zájmu, avšak za výjimečných okolností, použít výhradu veřejného pořádku a imperativních ustanovení. Jen veřejný zájem umožňuje odchýlit se od rozhodovací praxe. V této věci žalovaný využil jeho tíseň, stres, frustraci, a vylákal z něho [částka], což je přibližně dvojnásobek průměrné mzdy na Slovensku. Považuje za odsouzení hodné, aby se žalovaný dle §2998 o. z. mohl bezdůvodně obohacovat. Má za bezpředmětné, zda žalovanému hrozí následky v trestně právní rovině. Pro něj je podstatné, aby mu byly vráceny peníze. § 2998 o. z. je tak v přímém rozporu se zásadou soukromého práva a Ústavou. Trvá tak na předložení prejudiciální otázky SD EU a návrhu na zrušení § 2998 o. z. Ústavním soudem. Dále namítal, že nelze vycházet z neaktuálních informací o získání řidičského průkazu na Ukrajině na internetu. Zopakoval, že například v Mexiku si lze koupit řidičské oprávnění a následně požádat o jeho uznání v kterémkoli státě, a že na Ukrajině to funguje stejně s tím, že to není zakotvené v zákoně. Dále nesouhlasil s ustanovením opatrovníka žalovanému, když v případě jeho neúspěchu se mu navyšují náklady řízení. Navrhl změnu napadeného rozsudku, vyhovět jeho návrhu a přiznat mu náklady řízení. 14. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka shledal napadený rozsudek správný. Připomněl, že žalobce výslovně u jednání potvrdil, že poskytl žalovanému [částka] jako zálohu na zajištění řidičského oprávnění na Ukrajině bez nutnosti absolvování předepsaných jízd. Má tak za nerozhodné, že nebylo prokázáno, jaké bylo skutečné jednání žalovaného. Za správné považuje i právní posouzení pravomoci, rozhodného práva a aplikaci imperativního ustanovení § 2998 o. z. Námitky o rozporu s dobrými mravy, položení předběžné otázky SD EU nebo návrh na zrušení § 2998 o. z., považuje za absurdní. Má za to, že osoba znalá obecného principu„ Vigilantibus iura scripta sunt“ musí rozpoznat, že poptávání a následné držení, řidičského oprávnění bez absolvování autoškoly je v rozporu s právními předpisy a veřejným pořádkem. V zájmu společnosti není ochrana takové osoby, ale naopak snaha, aby k podobnému zakázanému jednání nedocházelo. K námitce ustanovení opatrovníka uvedl, že důvodem není pouze pobyt žalovaného v cizině, ale že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Jeho neustanovení by bylo v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení. 15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 16. Odvolací soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí předcházel korektně provedený proces dokazování v souladu s § 132 o. s. ř., tedy vycházel ze skutkového stavu i právního posouzení učiněného soudem I. stupně. Dále poznamenává, že žalobce ve svém odvolání nesouhlasil pouze s právním posouzením, především použitím imperativních norem. 17. Soud I. stupně se správně nejprve zabýval mezinárodní příslušností a rozhodným právem. Mezinárodní příslušností se již zabýval Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 28. 11. 2019, č.j. 11 Co 361/2019 – 107. Mezi Českou republikou, Slovenskou republikou a Ukrajinou neexistuje smlouva, která by upravovala vzájemné právní vztahy. Nelze aplikovat ani dvoustrannou Smlouva mezi ČR a UA, která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v ZMPS, ale dle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním, když žalovaný má české státní občanství. S ohledem na jeho bydliště mimo EU nelze postupovat ani dle článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Správný tak byl závěr, že mezinárodně příslušným je dle § 6 odst. 1 ZMPS ve spojení s § 86 odst. 1 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 4 dle posledního známého bydliště žalovaného v České republice. Správný byl i závěr o rozhodném právu Ukrajiny dle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I s ohledem na bydliště žalovaného a místo p