20 CO 290/2022-87 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka], žalobu co do [částka] zamítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce exekuce vedené na její majetek na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] a zaplacení [částka] z titulu náhrady škody, vyčíslené ve výši [částka] jako úrok z prodlení z částky [částka], zadržované neoprávněně soudním exekutorem od [datum] do [datum], a ve výši [částka], představující náklady právního zastoupení, vynaložené v řízení o zastavení exekuce. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyně zavinila vedení exekuce nesplněním povinnosti podle pravomocného soudního rozhodnutí, délka řízení byla způsobena jejím chaotickým jednáním a pasivitou a náklady soudního řízení ani úrok z prodlení nepředstavují škodu ve smyslu [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní [ustanovení právního předpisu EU] Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon). 2. Soud I. stupně zjistil průběh posuzovaného řízení, podrobně popsaný v odstavci 3. – 11. odůvodnění napadeného rozsudku, a zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 a § 31a náhradového zákona a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Dovodil, že exekuční řízení nelze posuzovat z hlediska plynulosti stejně jako jiná řízení před civilním soudem, protože jeho účelem je především vymožení exekuované pohledávky ve prospěch dlužníka. Ta však byla v daném případě vymožena již po zaplacení poslední ze žalobkyní uhrazených plateb v roce 2009, které zahrnovaly nejen dlužnou jistinu, ale také s ní spojené příslušenství, takže exekuce mohla být zastavena v přiměřené době v řádu několika týdnů, přesto byla vedena od [datum] do [datum] celkem 11 let a 8 měsíců, což je ve vztahu k charakteru věci doba nepřiměřená, zejména v závěrečné části exekuce. Na délce exekuce se však nemalou měrou podílela sama žalobkyně, která nedala nijak najevo, že by exekuce již být vedena neměla, od poslední platby do roku 2015 se o řízení nezajímala a v roce 2015 zaslala pouze žádost o vyčíslení dosavadních plateb, poté zůstala pasivní a teprve po dalších dvou letech podala dne [datum] návrh na zastavení exekuce. Při stanovení výše peněžního zadostiučinění vyšel soud I. stupně ze základní částky [částka] za rok a [částka] za„ 140 měsíců“ vedené exekuce. Tuto částku snížil o 10% proto, že věc byla řešena dvěma stupni soudní soustavy, o 15% z důvodu složitosti řízení, o 35% pro podíl žalobkyně na délce řízení a o 10% za menší význam pro žalobkyni, na jejíž majetek byly vedeny další exekuce, jejichž pokračování (dražba nemovitosti) záviselo na skončení předmětné exekuce (jak vyplývá ze sdělení soudního exekutora). Po celkovém snížení základní částky o 70% soud I. stupně dospěl k výši zadostiučinění žalobkyně [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně tohoto nároku zamítl. 3. Nárok na náhradu škody shledal soud I. stupně zcela nedůvodným. Uvedl, že úroky z prodlení jakožto příslušenství peněžité pohledávky představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah subjektů ve vzájemně rovnoprávném postavení, vztah mezi soudním exekutorem a účastníky exekučního řízení není vztahem soukromoprávním a exekuční řád právo na úroky z prodlení vůči soudnímu exekutorovi neupravuje. Pro přiznání náhrady škody, spočívající ve vynaložených nákladech řízení, je podmínkou nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] nebo Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). V daném případě byla náhrada nákladů řízení předmětem usnesení o částečném zastavení exekuce a žalobkyni nebyla přiznána. Z tohoto důvodu o nich soud nemůže rozhodovat znovu a nemůže ani přezkoumávat správnost či úplnost nákladového výroku, který nabyl právní moci. Pokud snad tehdy některé náklady nebyly uplatněny anebo nebyly přiznány, není možné, aby takové opomenutí či pochybení bylo napravováno formou náhrady škody proti státu. O nákladech řízení, v němž žalobkyně uplatnila tři samostatné nároky, soud I. stupně rozhodl za použití [ustanovení pr. předpisu], ve spojení se soudní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) a žalobkyni, která měla úspěch co do [anonymizováno] přiznal právo na náhradu jejích nákladů řízení, specifikovanou v 26. odstavci rozsudku, v rozsahu [anonymizováno]. 4. Proti rozsudku podaly odvolání obě účastnice řízení. Žalobkyně v odvolání proti zamítavému výroku rozsudku nesouhlasila se závěrem, že se podílela na nepřiměřené délce exekuce. Dovozovala, že tato argumentace soudu I. stupně nemá oporu v provedeném dokazování a poukázala na to, že po ihned po vydání exekučního příkazu na srážky ze mzdy adresovala soudnímu exekutorovi žádost o zaslání přehledu plateb, na nějž odpověděla podáním ze dne [datum], na které soudní exekutor nereagoval ani sám nepřepočítal platby se závěrem, že by exekuce neměla být nadále vedena. Žalobkyně tedy nebyla pasivní a její postup nelze považovat za jednu z příčin délky vedené exekuce. Soudní exekutor jako profesionál měl v každém okamžiku z vlastní úřední činnosti zkoumat, zda je exekuce vedena po právu (§ 46 odst. 1 exekučního řádu), a i kdyby byla aktivnější, exekutor jí nehodlal vyhovět, jak je zřejmé z jeho postupu po podání návrhu na zastavení exekuce dne [datum]. Exekuce nebyla ihned ukončena ani po rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně opět musela vyvinout aktivitu a požádat soudního exekutora o vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, což učinil až dne [datum]. Žalobkyně proto nesouhlasila s krácením základní částky o 35 % z důvodu její pasivity v průběhu exekuce. Za nesprávné označila i její krácení o 10 % pro vedení exekučního řízení ve dvou stupních a poukazovala na to, že exekuční soud o návrhu na zastavení exekuce rozhodl téměř po dvou letech ode dne, kdy mu byla věc postoupena. Dovozovala dále, že věc nebyla skutkově ani právně složitá a nebyla pro ni bezvýznamná, jelikož měla po celou dobu trvání exekuce obstavené účty, od roku 2015 měla srážky na mzdu a blokovanou nemovitost. K nároku na náhradu škody uvedla, že úrok z prodlení použila pouze jako pomocné hledisko pro určení výše škody, vzniklé jí neoprávněným zadržováním uvedené částky exekutorem, k čemuž by bylo možné použít i úroky nebo poplatky z prodlení, které účtují státní orgány (např. finanční úřady) jednotlivcům při pozdní úhradě, anebo úroky, požadované bankami za úvěry. Žalobkyni z téhož titulu náleží i náhrada nákladů, které musela vynaložit v řízení o zastavení exekuce, jelikož odvolací soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal s odůvodněním, že zavinění na částečném zastavení exekuce nelze přičítat žádnému z účastníků řízení, nýbrž postupu soudního exekutora. Formálně byl sice její úspěch v odvolacím řízení částečný, z materiálního hlediska však byl úspěchem plným, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byly zrušeny všechny exekuční příkazy a následně byla exekuce formálně ukončena vydáním příkazu o náhradě nákladů exekuce. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zamítavý výrok rozsudku změnil a její žalobě v plném rozsahu vyhověl. 5. Žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku popírala samotný základ uplatněného nároku s tvrzením, že příčinou vzniku nemajetkové újmy bylo jednání žalobkyně, která řádně a včas nezaplatila vymáhaný dluh, a nikoliv postup soudu či soudního exekutora. Není tak splněna podmínka příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu s žalobkyní tvrzenou újmou, což je umocněno pasivitou žalobkyně, která se po mnoho let o exekuci vůbec nezajímala a návrh na její zastavení podala až [datum]. Na majetek žalobkyně též bylo vedeno vícero exekucí a nelze proto dovodit, že by byla délkou exekuce zásadně poškozena. S poukazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka] žalovaná dovozovala, že soud I. stupně příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou nesprávně posoudil a navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalovaná dále ve vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na tvrzení, že žalobkyně byla v posuzovaném řízení pasivní