21 CO 226/2021-346 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná zaplatila žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalovaná nezpochybňovala, že trestní stíhání bylo nezákonné, poskytla žalobci omluvu, měla však za to, že předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích nejsou splněny. 3. Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Policie ČR, KŘ policie hl. m. [obec], SKPV OOK 1. oddělení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dne [datum] byla u Obvodního soudu pro Prahu 3 podána obžaloba pro přečin neposkytnutí pomoci dle § 150 odst. 2 tr. zákoníku a věc byla vedena pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalobce shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla odvolání žalobce i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy]. Tentýž den nabyl rozsudek soudu I. stupně i usnesení odvolacího soudu právní moci. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo dovolání žalobce odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2078/16, bylo konstatováno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Tdo 135/2016-41, bylo porušeno právo žalobce dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem; současně byla tato rozhodnutí zrušena. Následně byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn. Proti tomuto rozsudku bylo podáno státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy], které bylo vzato zpět dne [datum], a usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo zpětvzetí odvolání vzato na vědomí. Trestní stíhání tak pravomocně skončilo dne [datum], žalobce se o zpětvzetí odvolání dověděl dne [datum]. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“). Při úvaze o formě a výši zadostiučinění vycházel z povahy trestní věci, dotčených sociálních vazeb, možného morálního narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání, zkoumal dopady do profesní, soukromé sféry života a zabýval se mimo jiné i mírou publicity žalobce a provedl porovnání s věcmi vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 159/2016, 26 C 37/2015 a 26 C 172/2017. Přihlédl k tomu, že trestní stíhání žalobce trvalo 2 roky a 9 měsíců, že šlo o zvlášť závažný delikt, že žalobce byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od 5 do 12 let, a to až do podání obžaloby, v níž byl skutek překvalifikován, a žalobce byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody až na 3 léta nebo zákazem činnosti. Byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, jeho argumentaci vyslyšel až Ústavní soud, což nepochybně jeho újmu zvyšovalo. Z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] vzal za prokázané, že trestní stíhání přispělo k snížení pracovního výkonu žalobce, který byl navíc ze strany veřejnosti pranýřován za tvrzený delikt, což žalobce přimělo, aby rozvázal pracovní poměr s tehdejším zaměstnavatelem. V roce 2017 žalobce zahájil psychiatrickou léčbu a byla u něj diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Trestí stíhání žalobce bylo medializováno, avšak nedošlo k vybočení obecné informovanosti o jeho kauze ze strany médií, přičemž za anonymní internetovou diskuzi, vybočující ze zásad elementární slušnosti, nemůže žalovaná nést odpovědnost. Zohlednil, že ve srovnávaných případech se poškozeným dostalo zadostiučinění ve výši [částka], [částka] a [částka], a dovodil, že v projednávané věci je odpovídajícím zadostiučiněním částka [částka], blížící se cca průměru ze srovnávaných případů. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání oba účastníci. 6. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok II., neboť nesouhlasil s výší přiznaného zadostiučinění, které považoval za příliš nízké. Měl za to, že nejvíce podobné jeho věci jsou případy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 37/2015 a 26 C 172/2017, a že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil dopady trestního stíhání do jeho života, že v prvotní fázi byl ohrožen vyšší sazbou, že mu fakticky uplynula délka podmíněného odkladu výkonu trestu, tedy trest fakticky vykonal, že věc byla medializována a že se měl trestného činu dopustit na vlastní matce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil. 7. Odvolání žalované směřovalo proti vyhovujícímu výroku I. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně se nevypořádal s její argumentací, že věc srovnával s nevhodnými případy a že jeho závěry jsou nepřezkoumatelné. Setrvala na svém stanovisku, že dostačujícím odškodněním žalobce je již poskytnutá omluva, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, případně změnil. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované je důvodné z části. 9. Odvoláním nebyl zpochybněn závěr soudu prvního stupně, že v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (§ 8 Odpšk) vznikl žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy, spornou byla forma, resp. výše tohoto nároku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo. Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). 10. Skutková zjištění o průběhu trestního stíhání nebyla mezi účastníky sporná. Za podstatné odvolací soud považuje, že - dne [datum] žalobce převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že ve společné domácnosti, kterou obýval s poškozenou (svou matkou) [jméno] [příjmení], že od přesně nezjištěné doby, pravděpodobně od podzimu 2013, nejpozději však od prosince 2013 až do [datum], úmyslně týral svou matku tím, že ač s ní žil ve společné domácnosti, znal její zdravotní stav, jako osoba vykonávající povolání praktického lékaře byl schopen jej odborně zhodnotit, přesto jí odpíral pravidelnou účinnou ošetřovatelskou a zdravotní péči, přestože věděl, že poškozená nebyla schopna takového pohybu, který by mohl zajistit její účinnou sebeobsluhu, přičemž tímto jednáním způsobil své matce takové zhoršení zdravotního stavu, které v konečném důsledku vedlo až k její smrti, která nastala [datum], kdy příčinou smrti byl akutní hnisavý zánět plic, který se u poškozené rozvinul jako smrtící komplikace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, s chronickou infekcí v oblasti pravé paže, proleženinami, výraznou nutriční karencí spojenou s dehydratací a výraznou malhygienou s chorobnými změnami plic a srdce, kdy tato konečná smrtící komplikace nastala právě v důsledku neřešení vážného zdravotního stavu poškozené.