21 CO 328/2021-449 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok II.). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout tím, že jí proplatila dvě faktury za právní pomoc, ačkoli jí žalovaná žádnou takovou právní pomoc neposkytla. Žalovaná se bránila tvrzením, že právní služby řádně poskytla. 3. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná (tehdy nnr legal advokátní kancelář s.r.o.) vystavila žalobkyni dne [datum] fakturu č. 2018 – 28 na částku [částka], kterou žalobkyně téhož dne zaplatila, a dne [datum] fakturu č. 2018 – 42 na částku [částka], kterou žalobkyně zaplatila dne [datum]. Na jednání dne [datum] žalovanou vyzval podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a uvedla, jaké konkrétní právní služby byly předmětnými fakturami vyúčtovány, a aby prokázala, že tyto právní služby žalobkyni skutečně poskytla. Zároveň ji poučil o následcích nesplnění této výzvy. Žalovaná reagovala podáním ze dne [datum], v němž tvrdila, že spolupráce s žalobkyní probíhala po celý rok 2018, přičemž jedním z prvních kroků v rámci této spolupráce byla dohoda na výši odměny za poskytování právních služeb ve výši [částka] bez DPH za jednu hodinu poskytnuté právní služby. Žalobkyni poskytovala služby zejména v oblasti práva občanského a obchodního, kdy zpracovávala různorodou smluvní dokumentaci či takovouto dokumentaci připomínkovala a revidovala, konkrétně měla zpracovat či zrevidovat následující právní dokumenty: smlouva o dílo k uzavření mezi [právnická osoba] a. s., jako objednatelem a žalobkyní jako zhotovitelem; příkazy žalobkyně pro zaměstnance za statutární orgány; dodatek ke smlouvě o úschově zboží k uzavření mezi žalobkyní jako schovatelem a Domovem pro seniory [část obce] jako složitelem; dohoda o platebním místě k uzavření mezi stranami [právnická osoba] a. s. jako objednatelem a žalobkyní jako zhotovitelem; příkazní smlouva uzavření mezi společností [právnická osoba], jako příkazcem a žalobkyní jako příkazníkem. 4. Takové doplnění nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné. Měl za to, že tvrzení žalované o tom, že mezi stranami bylo dohodnuto poskytování právních služeb a že byla sjednána odměna ve výši [částka] (bez DPH) za jednu hodinu právní služby, je toliko vágní, neboť žalovaná neuvedla, jakou formou měla být dohoda uzavřena, ani kdo ji měl za žalobkyni uzavřít. Nadto uzavření jakékoli smlouvy, na základě které by žalovaná poskytovala žalobkyni právní služby, vyvrátily výpovědi [jméno] [příjmení], v rozhodném období jediné osoby oprávněné jednat za žalobkyni, i Bc. [jméno] [příjmení]. Žalovaná sice také vyjmenovala některé úkony právní služby, které měla žalobkyni poskytnout, neuvedla však, v jakém období je učinila, jaká byla jejich časová náročnost (nezbytná pro posouzení správnosti výše vyúčtované odměny s ohledem na tvrzenou sjednanou hodinovou sazbu) a ani je nepřiřadila ke konkrétní faktuře, jimiž je měla vyúčtovat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná žalobkyni žádné právní služby neposkytla, a pokud jí žalobkyně nedopatřením zaplatila předložené faktury, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat i s úrokem z prodlení. Žalobě s odkazem na § 2991 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že jednatelka žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] byla jakýmsi„ in house“ advokátem společností ovládaných panem [jméno] [příjmení], tj. i žalobkyně, a že závěry soudu prvního stupně jsou s provedenými důkazy v rozporu. Zdůraznila, že odměna požadovaná za poskytnuté právní služby nebyla po dobu spolupráce sporována a že faktury prošly schvalovacím procesem, a nebyly tedy zaplaceny„ nedopatřením“. Také měla za to, že žalobkyně tím, že faktury bez jakýchkoli námitek uhradila, uznala oprávněnost jejího nároku, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka]. Tento názor ostatně soudy sdílely i ve skutkově obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 po sp. zn. [spisová značka], u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2871/20, a soud prvního stupně se s touto argumentací nijak nevypořádal. Uznala-li žalobkyně sporný dluh, došlo k přesunu důkazního břemene, a soud prvního stupně však zatížil důkazním břemenem žalovanou. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil. 6. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. V projednávané věci se žalobkyně domáhá vrácení částky [částka], kterou žalované zaplatila na úhradu dvou faktur za právní služby č. 2018 a č. 2018, a tvrdí, že žalovaná žalobkyni žádné právní služby neposkytla. Úhrada těchto faktur nebyla mezi účastnicemi sporná. 9. Protože ve vyjádření k žalobě se žalovaná omezila toliko na konstatování, že právní služby byly řádně poskytnuty, postupoval soud prvního stupně správně, když ji na jednání dne [datum] vyzval, aby svá tvrzení doplnila a uvedla, jaké služby byly jednotlivými fakturami vyúčtovány, a aby jejich poskytnutí prokázala (§ 118a o. s. ř.). Tvrdí-li totiž žalovaná, že zaplacenou částku přijala jako odměnu za právní služby, které žalobkyni poskytla na základě dohody o poskytování právních služeb, bylo na ní, aby prokázala existenci a obsah tvrzené dohody, jakož i poskytnutí právních služeb (k důkaznímu břemeni srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 10. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že doplnění tvrzení v podání ze dne [datum], případně ze dne [datum], nelze považovat za dostatečné. Žalovaná netvrdila (a tím méně pak prokazovala), kdy a mezi kým byla dohoda o poskytování právních služeb uzavřena, kdo a jaké právní služby u ní objednal, jaké konkrétní právní služby a kdy žalobkyni poskytla a jaké konkrétní úkony vyúčtovala tou kterou fakturou. Na nedostatečnost těchto tvrzení byla žalovaná upozorněna na jednání dne [datum], tvrzení ale nedoplnila. [příjmení] navrhla, aby„ proběhl výslech všech těch osob, se kterými bylo komunikováno v rámci poskytování právních služeb, tzn. pana [jméno] [příjmení], pana [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení]“, neuvedla ale, k jakým konkrétním skutečnostem by měly být jmenované osoby vyslechnuty. Za této situace tak bylo nadbytečné dokazování dále doplňovat. Odvolací soud proto považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila svou povinnost tvrzení a tím ani povinnost důkazní, neboť dostatečně konkrétně netvrdila a tedy ani neprokázala existenci dohody o poskytnutí právních služeb, jakož ani to, že žalobkyni právní služby skutečně poskytla. 11. Za nepřípadnou považuje odvolací soud námitku žalované, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně provedl výslechy několika svědků a (mimo jiné) uvedl, že svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] popřeli existenci tvrzené dohody o poskytování právních služeb, je však třeba zdůraznit, že tento argument uvedl jako argument„ navíc“, své rozhodnutí založil především na výše uvedeném závěru, že žalovaná nesplnila svou povinnost tvrzení a tím ani povinnost důkazní. Jestliže žalovaná poukazuje na část výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], účetní, podle níž„ dělala normálně běžné provozní právo, drobné smlouvy, zaměstnance, smlouvy, půjčky“, přehlíží, že tato část výpovědi se vztahuje k fakturaci za služby poskytnuté ostatním společnostem spojených s [jméno] [příjmení], o níž svědkyně hovořila s tím, že připustila, že některé faktury vystavené žalovanou byly oprávněné a ty měly přílohu, v níž byla definována kauza, která se řešila, a někdy i čas. ([příjmení] dvě faktury č. 2018 a č. 2018 ale přílohu neměly.) Této interpretaci odpovídá i odůvodnění napadeného rozsudku (srov. jeho odst. 19.). 12. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalované, že žalobkyně tím, že faktury bez jakýchkoli námitek uhradila, její nárok uznala. Otázkou uznání závazku se Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zabýval v souvislosti s výkladem ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a dovodil, že uvedené ustanovení dopadá toliko na částečné plnění a že s jiným než částečným plněním zákon vznik vyvratitelné domněnky uznání závazku nespojuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], s