21 CO 401/2021-77 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Takto rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo], které trvalo od [datum] do [datum], tedy celkem více než 37 měsíců. V řízení došlo k průtahům, neboť finanční arbitr nerozhodl v zákonné lhůtě 90 dnů podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a nevydal nález do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; tedy v přiměřené lhůtě a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, a stejně tak i nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách podle § 16 tohoto zákona, o kterých měl rozhodnout do [datum], avšak rozhodl až dne [datum]. Nárok uplatnil u žalované dne [datum]. Žalovaná mu dopisem ze dne [datum] sdělila, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a že celkovou délku řízení tak lze považovat za nepřiměřenou. 3. Žalovaná nesouhlasila s žalobou a navrhla její zamítnutí s tím, že již před podáním žaloby konstatovala nesprávný úřední postup a žalobci poskytla odškodnění ve výši [částka] s ohledem na celkovou délku řízení ([číslo] dnů), nižší význam řízení pro žalobce, jeho paralelu s adhezním řízením, vyšetřovací zásadu zatěžující finančního arbitra a věcnou a právní složitost. Žalovaná neshledala důvody pro zvýšení náhrady s tím, že sám žalobce výrazně přispěl k celkové délce řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění ohledně průběhu řízení před finančním arbitrem, která byla mezi účastníky nesporná a která zevrubně popsal v bodu 4 odůvodnění napadeného rozsudku, na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, že řízení u finančního arbitra bylo zahájeno z podnětu žalobce jako spotřebitele proti [právnická osoba] dne [datum]. Finanční arbitr měl ke dni [datum] shromážděné veškeré podklady pro rozhodnutí. Dne [datum] vydal finanční arbitr ve věci nález, proti němuž podali oba účastníci námitky. Řízení před finančním arbitrem skončilo dne [datum] rozhodnutím finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu. Žalobce dne [datum] vyzval žalovanou k úhradě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem finančního arbitra v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] ve výši [částka]. Žalovaná dopisem ze dne [datum] konstatovala existenci nesprávného úředního postupu na straně finančního arbitra a poskytla žalobci odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka]. 5. Soud prvního stupně poté s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejích činností (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, čl. 6 odst. 1 Úmluvy publikované ve Sbírce zákonů pod [číslo], § 8, § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen„ ZFA“) a na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014), dovodil, že na posuzované řízení je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že se jedná o právo opravdové a vážné, mající přímý vliv na způsob výkonu práva, který má svůj základ ve vnitrostátním právu (zákonu o finančním arbitrovi), jenž měl civilní povahu, neboť řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou soudního řízení, které do jisté míry nahrazuje. Poté uzavřel, že se jedná o nárok podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Vycházel z celkové délky řízení 3 roky a 1 měsíc, kterou shledal jako nepřiměřenou. Dále dospěl k závěru, že navíc finanční arbitr nedodržel lhůtu pro úkony stanovené zákonem, když měl rozhodnout do 90 dnů ode dne, kdy shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí s tím, že ve složitých případech bylo možné lhůtu prodloužit o dalších 90 dnů, což finanční arbitr v dané věci neučinil. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, když délkou řízení v trvání ca 3 roky a 1 měsíc došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a když finanční arbitr nevydal nález v zákonné devadesátidenní lhůtě; rozhodl o něm až dne [datum], přičemž nezbytné podklady pro rozhodnutí měl již k datu [datum], a stejně tak ve lhůtě nerozhodl o námitkách proti vydanému nálezu. Při stanovení výše odškodnění vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko) a § 31a OdpŠk. Vzhledem k výši částky, která byla předmětem řízení u finančního arbitra ([částka] s příslušenstvím) nelze podle soudu prvního stupně hodnotit význam předmětu řízení jako nepatrný, proto nelze považovat konstatování porušení práva za dostatečné zadostiučinění. Základní částku zadostiučinění určil ve výši [částka] (2× [částka] za 3 roky řízení a [částka] za 1 měsíc řízení) a navýšil ji o 10 % s ohledem na postup žalobce, který vyzýval finančního arbitra k odstranění nečinnosti ve věci, a současně ji snížil o 10 % pro procesní složitost. Vycházel tak z částky [částka], od níž odečetl částku [částka], která byla žalobci ze strany žalované uhrazena před podáním žaloby. Žalobci ve výsledku přiznal částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne [datum] O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že s ohledem na poměrný úspěch obou stran ve věci žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce i žalovaná. 7. Odvolání žalobce směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení. Žalobce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně s tím, že měl v zásadě plný úspěch ve věci, posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti, protože se mu podařilo prokázat základ žalobního nároku. Upozornil, že postup prvního stupně je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, např. Nález sp. zn. I. ÚS 1310/09, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalované uloží povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. 8. Odvolání žalované směřovalo proti výrokům I. a III. Žalovaná vytkla soudu prvního stupně nesprávné posouzení kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Zdůraznila přitom, že odškodnění ve výši [částka] zcela odpovídá zákonným kritériím § 31 a odst. 3 OdpŠk s přihlédnutím ke složitosti tohoto řízení, které je navíc ovládáno zásadou vyšetřovací, což se nutně musí odrazit i v délce řízení. Z hlediska posouzení kritéria složitosti řízení odkázala na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 62 Co 213/2020, a v souvislosti s tímto řízením namítla, že soud prvního stupně tuto mimořádnou složitost řízení nezohlednil, stejně jako vyšetřovací zásadu, jejíž tíži nese sám finanční arbitr. Podle žalované je nesprávná i úvaha o zvýšení částky o 10 % v důsledku postupu žalobce, jehož nepoctivé jednání v celém řízení jednoznačně přispělo k jeho délce. Zástupcem žalobce byl podán, jako v desítkách podobných případů, stejný šablonovitý návrh, který trpěl vadami. Nečinnost žalobce v jednotlivých fázích řízení soud prvního stupně rovněž nijak nezohlednil, přičemž kdyby žalobce nebyl nečinný, nemohlo by řízení přesáhnout 24 měsíců. Otázkou složitosti řízení i jednání žalobce se Městský soud v Praze již opakovaně zabýval, naposledy v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 Co 154/2021-81, ve kterém za věcnou i procesní složitost řízení snížil základní částku o 30 %, a zohlednil také postup žalující strany, a to vzhledem k opakovaným výzvám k odstranění vad návrhu odpovídajícím ponížením náhrady o 10 %. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a přiznal ji právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 9. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné, odvolání žalobce shledal opodstatněným. 11. Soud prvního stupně vyšel ze správných skutkových zjištění, která zevrubně zrekapituloval v bodu 3-5 napadeného rozsudku, z nichž ale částečně nedovodil odpovídající skutkové závěry, a to v souvislosti s posouzením jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Správně rovněž dovodil, že na danou věc dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzová