23 CO 25/2022-130 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 3. 11. [číslo] soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž (správně„ k němuž“ – pozn. odvolacího soudu) došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.). Dále soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II.). Žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku. 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce žalobou ze dne [datum] domáhal omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byl žalobce povinen podávat v postavení veřejného funkcionáře - uvolněného starosty obce Kamýk nad Vltavou - podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“). Plošným zveřejňováním oznámení, jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní, došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti jako správce centrálního registru oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ). 3. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na nemajetkovou újmu z důvodů popsaných v žalobním návrhu ve výši [částka]. Žalovaná žádost žalobce projednala dne [datum], přičemž nesprávný úřední postup neshledala s argumentem, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jako orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. 4. Dále mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobce ve funkci uvolněného starosty obce Kamýk nad Vltavou podával oznámení podle ZStřZ a žalovaná je zveřejňovala v Centrálním registru oznámení. Po podání průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do [datum], žalobce v září 2020 vyzval správce registru oznámení - Ministerstvo spravedlnosti ČR - aby stát ukončil plošné zveřejňování údajů o jeho majetku. Žalobcem podané oznámení bylo i po [datum] zveřejněno bez jakéhokoli omezení až do [datum]. 5. Soud I. stupně učinil závěr o skutkovém stavu na podkladu nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů blíže specifikovaných pod body [číslo] odůvodnění rozsudku. 6. Posouzení nároku podle právní úpravy ochrany osobnosti soud I. stupně vyloučil. Nárok posoudil jako náhradu újmy způsobené žalobci při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdšZ“). Spornou otázku, zda se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona [číslo] vyřešil soud I. stupně následovně: Nárok uplatněný žalobcem se opírá o skutečnost, že ačkoli státní orgány postupovaly při plošném zveřejňování oznámení v souladu se zákonem, nebylo to v souladu s ústavním pořádkem. Pokud stát postupoval v souladu se zákonem, o nesprávný úřední postup se nejedná, zejména za situace, kdy tak postupoval po omezenou dobu, na kterou byla odložena účinnost derogačního nálezu Ústavního soudu. 7. Právní posouzení nároku soud I. stupně opřel o OdšZ, zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu a o odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který dotčenou právní úpravu v ZStřZ zrušil a odložil vykonatelnost svého zrušujícího výroku do [datum]. Do tohoto data tedy nepředstavuje namítaný způsob zveřejňování obsahu oznámení žalobců protiprávní jednání ani nesprávný úřední postup. Zveřejňování majetkových přiznání žalobců nebylo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdŠZ. Žalovaný při správě Centrálního registru oznámení postupoval podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava přitom sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Satisfakce se žalobci dostalo tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu zrušil od [datum] a zákonodárci uložil způsob zveřejňování omezit. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který rovněž dospěl k závěru, že do doby účinnosti ústavního nálezu, který shledal určitou právní úpravu protiústavní, není nezákonným postupem, když se touto právní úpravou (exekutor) řídí. 8. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že není dán odpovědnostní titul, neboť žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony, k úhradě nákladů řízení zavázal žalobce. 10. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl soudu I. stupně, že interpretoval citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu zavádějícím způsobem. Dovolával se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (také jen„ LZPS“). Po celou dobu účinnosti novely ZStřZ [číslo] Sb. znamenal anonymní přístup do Centrálního registru oznámení zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv ČR. Z komunálních funkcí odešly tisíce neuvolněných místostarostů a členů rad, v roce [rok] rapidně klesl počet občanů, kteří se ve volbách o funkce v komunální politice ucházeli. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobce. 11. Žalobce v odvolání zdůraznil, že žalovaná přestala podaná oznámení automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v listopadu 2020, mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu. 12. Odmítl odůvodnění zamítnutí žaloby odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl podle žalobce stanoven pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část ZStřZ dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i NSS (srov. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 Afs 7/2018 - 38, nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1 As 453/2019 - 29). 13. Žalobce trval na tom, že bylo povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí. Žalobou se domáhal svých osobnostních práv dle ust. §§ 81 odst. 2, 2956 a 2951 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobce uplatnil nároky vyplývající z ochrany osobnosti. Nesdílí názor, že jeho žalobní nároky je nutno posoudit výlučně dle OdšZ. Nesouhlasil se závěrem, že mu újma vznikla v důsledku legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl podle žalobce odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podstatné je, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví a zaváže žalovanou nahradit mu náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 14. Podle