25 CO 3/2022-116 — Městský soud v Praze

1. Zaplacení žalované částky se žalobkyně domáhala na základě tvrzení, že jako amatérská sportovkyně byla registrovanou členkou žalovaného. Disciplinární komisí Svazu kulturistiky a fitness České republiky bylo proti ní vedeno řízení ve věci oznámení Antidopingového výboru České republiky o porušení antidopingových pravidel (dále jen disciplinární řízení). Antidopingový výbor České republiky vznesl proti žalobkyni obvinění, že odmítla dopingovou kontrolu na základě událostí ze dne [datum] (součástí žalobních tvrzení byl popis okolností dopingové kontroly a vzneseného obvinění - článek II. žaloby). Následně, v návaznosti na události ze dne [datum] bylo zahájeno disciplinární řízení proti žalobkyni a dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o pozastavení činnosti žalobkyně z důvodu,„ že to vyžaduje povaha možného provinění“. Po nařízení ústního jednání byla disciplinární komise žalovaného půl roku nedůvodně nečinná, teprve dne [datum] vydala disciplinární komise rozhodnutí č. j. 02/2017, kterým byl žalobkyni uložen trest zákazu činnosti v délce trvání dva roky za porušení uloženého pozastavení činnosti sportovkyně, což je obvinění, o kterém nebyla žalobkyně informována, neměla žádnou možnost se k němu vyjádřit, a především se jedná o jednání, které vůbec není porušením antidopingového pravidla. Žalobkyně podala proti rozhodnutí disciplinární komise dne [datum] odvolání k výkonnému výboru žalovaného, který však k odvolání nepřihlédl, v následném řízení před Rozhodčím soudem pro sport dokonce popřel jeho existenci. Kromě toho podala žalobkyně i odvolání k Rozhodčímu soudu pro sport v Lausanne, který je mezinárodním orgánem příslušným k rozhodování sportovních sporů. V tomto řízení, v němž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu pro sport ze dne [datum rozhodnutí], č. j. Cas 2018/1/6025 byla žalobkyně úspěšná. Rozhodčí soud v tomto nálezu rozhodl, že rozhodnutí vydaná žalovaným, i řízení před jeho orgánem bylo vedeno ve zřejmém rozporu se směrnicí pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice vydanou Antidopingovým výborem České republiky, a také mezinárodními předpisy. Nesprávným uložením trestu zákazu činnosti v délce dvou let, pozastavením činnosti na základě obvinění, které samotná Disciplinární komise svazu kulturistiky a fitness uznala za nedůvodné, průtahy v řízení a dalším jednáním žalovaného zjevně došlo ke znevýhodnění žalobkyně a poškození jejích práv i oprávněných zájmům. S odkazem na § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) tvrdila, že jí vznikl nárok na náhradu škody, který jednak spatřovala v ušlém zisku za příplatek za sportovní reprezentaci, který by žalobkyni, nebýt disciplinárního řízení, náležel ve výši [částka] měsíčně. Celkem za dobu deseti měsíců tak ušlý zisk činil [částka]. Dále požadovala„ ušlý příjem“ ve výši [částka] za období od [datum] až [datum], když tvrdila, že čistý měsíční plat žalobkyně činil [částka]. Celková škoda způsobená žalobkyni nezákonným disciplinárním řízením tak dosáhla částky [částka]. Dále požadovala nemajetkovou újmu způsobenou porušením § 81 odst. 2 o. z. spočívající v porušení její důstojnosti, vážnosti a cti, a v jí nezpůsobených duševních útrapách. Vzhledem k závažným následkům vadného řízení a rozhodnutí považovala za přiměřenou výši nemajetkové újmy částku [částka]. Kromě toho byla rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu pro sport ze dne [datum] uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni příspěvek na náklady řízení před uvedeným soudem ve výši [částka], a tuto částku rovněž požadovala od žalovaného nahradit. Další nárok uplatnila z titulu nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka]. Na základě těchto tvrzení pak učinila předmětem sporu částku celkem ve výši [částka] s příslušenstvím. 2. Podle odůvodnění rozsudek soudu prvního stupně bylo žalovanému doručeno dne [datum], vhozením do schránky, usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j.: 34 C 252/2000-87, kterým byl vyzván, aby se ve lhůtě stanovené v usnesení vyjádřil k žalobě, včetně jejího doplnění a uvedl, zda nárok uznává. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dne [datum] byla žalovanému opětovně zaslána výzva, která byla doručena dne [datum] do vlastních rukou žalovaného, s vyloučením možnosti náhradního doručení (výzvu převzala oprávněná osoba v podatelně žalovaného). Usnesení„ ze dne [datum]“ obsahovalo opět pouze prostou výzvu k vyjádření k žalobě a bylo zasláno v rozporu s referátem, podle kterého měla být žalovanému zaslána výzva dle § 114b o. s. ř., s jejímž nesplněním jsou spojeny následky vydání rozsudku pro uznání. Soud při rozhodnutí ve věci vyšel z toho, že kvalifikovaná výzva byla zaslána, při vypracování písemného vyhotovení však bylo zjištěno, že nebyl splněn referát ze dne [datum] a kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. zaslána nebyla. Žalovaný tak nebyl poučen o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení občanského soudního řádu. 3. Rozsudek napadl žalovaný včas podaným odvoláním, v němž namítal, že nebyl splněn základní předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání, a to jednak proto, že žalovanému nebyla doručena kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř., jednak proto, že není možné, aby byla kvalifikovaná výzva či jakýkoliv jiný dokument doručena prostřednictvím podatelny žalovaného. Je tomu tak proto, že žalovaný z ekonomických příčin nemá žádnou podatelnu, dokonce nemá ani žádného zaměstnance, který by se pravidelně vyskytoval na adrese sídla spolku a mohl tak přebírat poštu. Pravděpodobně došlo k situaci, kdy doručovatel zásilek předal předmětnou soudní zásilku nějaké osobě z jiné společnosti či korporace sídlící na stejné adrese, která tam svoji činnost vykonává. Zdůraznil, že rozsudek pro uznání postupem podle § 114b ve pojení s § 153a o. s. ř. by měl být až krajní možností oživenou v případě beznadějně neaktivních účastníků na straně žalované. V tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující uvážlivý postup soudu při rozhodování formou rozsudku pro uznání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil. 4. Žalobce navrhl potvrzení v rozsudku soud prvního stupně. 5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a to z hlediska odvolacích důvodů podle § 205b o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Zákonným předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání na základě domněnky uznání je předchozí výzva provedená postupem stanoveným v § 114b o. s. ř. (tzv. kvalifikovaná výzva). V souzené věci však takto soud prvního stupně nepostupoval, když opakovaně žalovanému zaslal tzv. prostou výzvu (bez poučení o možnosti vydat rozsudek pro uznání), nebyly proto splněny zákonné předpoklady pro vydání této formy rozsudku (§ 114b odst. 1, 2, 3,4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 1 o. s. ř.). Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 ve spojení s § 205b o. s. ř. změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.