25 CO 329/2022-102 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] (I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (II). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal nemajetkové újmy, z důvodu způsobu vedení civilního a trestního řízení, když civilní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. 8 C 282/2013, přičemž trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. [spisová značka]. Konstatoval, že ohledně těchto řízení nebyla splněna podmínka místní příslušnosti soudu, respektive nebyla předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž nedošlo k informování žalobce v souladu s mezinárodními předpisy. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] požádal o sdělení informací v souladu s Haagským protokolem o právu rozhodném pro vyživovací povinnost, a to o sdělení způsobu určení výpočtu výživného na nezletilé děti, k němuž byl jako otec nezletilých dětí zavázán rozsudkem. Soud žalobci sdělil, že způsob určení výpočtu výživného na nezletilé děti samostatným výkladem nesděluje, nýbrž pouze rozhoduje. Žalobce se s uvedenou reakcí soudu nespokojil a poukázal na to, že v rámci předmětného rozsudku způsob určení výpočtu výživného nenalezl. Protože byl Obvodním soudem pro Prahu 5 posléze odkázán na Městský soud v Praze, na tento se obrátil přípisem ze dne [datum] a v rámci sp. zn. 19 Co 420/2012 požádal o sdělení specifikované informace. Ze strany Městského soudu v Praze se mu dostalo sdělení, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum], přičemž soud další vysvětlení ke svým rozhodnutím neposkytuje. Následně žalobce požádal v únoru [rok] Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 8 C 282/2012 a Městský soud v Praze jako soud odvolací ve věci sp. zn. 17 Co 16/2019 o sdělení způsobu určení výpočtu výživného na nezletilé dítě, a to opět v souladu s Haagským protokolem o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. Na tuto výzvu reagoval pouze Obvodní soud pro Prahu 5, přičemž sdělil, že věc je pravomocně skončena. Žalobce tak žádal o sdělení zmíněné informace bezúspěšně. Jedná-li se pak o trestní řízení, vedené před Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. [spisová značka], uvedl, že v tomto byl stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Poukázal na to, že však v rámci České republiky neměl být vůbec stíhán, neboť neplnění vyživovací povinnosti není v nizozemském právu klasifikováno jako přestupek. Zopakoval, že v rámci civilních řízení opakovaně žádal o sdělení způsobu výpočtu výživného, když tato řízení jsou zcela spjata s následným řízením trestním. Žádal též, aby Soudnímu dvoru Evropské unie byly položeny jím specifikované otázky, na něž by tento soud odpověděl, a následně mohlo být trestní řízení zastaveno. Obecné soudy se však jeho návrhy v tomto smyslu nezabývaly. 3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska navrhla žalobu zamítnout. Vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k trestnímu řízení vedenému Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. [spisová značka], když toto pravomocně skončilo dne [datum], respektive o ústavní stížnosti žalobce bylo rozhodnuto dne [datum]. Žádost o mimosoudní projednání nároku byla žalobcem podána dne [datum], žaloba pak dne [datum]. Námitku promlčení vznesla žalovaná i vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 282/2013. Toto řízení totiž pravomocně skončilo dne [datum]. Dále žalovaná uvedla, že žalobci jím tvrzená újma nevznikla a vzniknout ani nemohla. Žalobce totiž toliko prezentuje svoji nespokojenost s rozhodováním soudů. Jím namítané jednání však nespadá pod pojem nesprávného úředního postupu tak, jak jej má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“ ve svém § 13. 4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že žalobce se domáhal na Obvodním soudu pro Prahu 5 a Městském soudu v Praze, jakožto soudu odvolacím informací o výpočtu výše výživného, neboť tyto soudy ve svých rozhodnutích způsob výpočtu výživného, k jehož plnění ve vztahu k nezletilým dětem žalobce zavázaly, neuvedly, a to ani k jeho opakovaným žádostem. V důsledku tohoto postupu tak došlo k trestněprávnímu postihu žalobce. Následně se proto zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě a zkonstatoval, co je v rámci zákona o odpovědnosti státu za škodu dle § 7 a § 8 myšleno nezákonným rozhodnutím, a co dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí citovaného zákona nesprávným úředním postupem. Zdůraznil, že aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti. Zkonstatoval též, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje, apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nesprávným úředním postupem je totiž porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Zhodnotil dále, že žalobce napadá postup soudu (výpočet výživného), který se promítl v rozhodnutí, odpovědnostním titulem by tedy mělo být nezákonné rozhodnutí. V dané věci však k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, respektive soudu Ústavního nebylo zrušeno či změněno. Soud prvního stupně proto na podkladě uvedeného uzavřel, že odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí není pro případ žalobce dán. Jestliže se pak jedná o druhý možný odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, pak rovněž dovodil, že ani odpovědnostní titul v této formě není v dané věci dán. Žalobce se totiž domáhá pochybení soudů, které spadá do samotné rozhodovací činnosti, napadá tedy postup, na podkladě kterého soudy dospěly ke svým skutkovým závěrům promítnutým v rozhodnutí. Nezbude tedy než uzavřít, že se o nesprávný úřední postup nejedná, neboť právě skutková zjištění, závěry a právní hodnocení jsou typicky činností, která vede k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se následně projeví. Soud prvního stupně též zkonstatoval, že spatřuje-li nesprávný úřední postup žalobce v tom, že mu soudy dodatečně nezdůvodnily, z jakého výpočtu vyšly při stanovení výše vyživovací povinnosti, je třeba zohlednit, že soudy na podání žalobce reagovaly, avšak žalobce se s danou odpovědí nesmířil, což samo o sobě za nesprávný úřední postup považovat nelze. Soud prvního stupně dále též zdůraznil, že soud rozhoduje, avšak s účastníky si nedopisuje. Své rozhodnutí totiž zdůvodňuje přímo v odůvodnění samotných rozhodnutí, a nikoliv nad rámec těchto rozhodnutí samostatnými přípisy, v nichž by účastníkům vysvětloval, jak ke svým závěrům v rámci rozhodnutí dospěl, z čeho vycházel, respektive jak a proč počítal. Ohledně odkazu žalobce na Haagskou úmluvu a k ní vydaný výklad v podobě Bonomiho zprávy pak soud prvního stupně uvedl, že tento odkaz není případný. Dle Haagské úmluvy a vydaného výkladu k ní v podobě Bonomiho zprávy se totiž povinností, na kterou žalobce poukazuje, rozumí povinnost vyživovací, nikoliv povinnost, spočívající ve zřejmé kalkulaci, z níž se při výpočtu určení vyživovací povinnosti vycházelo. Nadto soud prvního stupně konstatoval, že opatrovnické řízení, v rámci něhož bylo rozhodováno o výši výživného, které je žalobce povinen platit na své děti, nemá jakýkoliv vztah k trestnímu řízení, v němž byl odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy. V rámci trestního řízení totiž trestní soud z rozhodnutí opatrovnického soudu nevychází, schopnost obviněného plnit vyživovací povinnost a v jakém rozsahu zkoumá sám, což bylo ostatně žalobci i v rámci odůvodnění daného rozsudku zkonstatováno. Jde-li pak o otázky, jež žalobce specifikoval a které by měly být předloženy Soudnímu dvoru Evropské unie, či jde-li o otázku pravomoci českých soudů