25 CO 384/2021-270 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] (I), žalobu ohledně částky [částka] zamítl (II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady ve výši [částka] (III). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal původně jednak proti České republice – Ministerstvu vnitra náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při pokusu o správní vyhoštění dne [datum] ve výši [částka] a též proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] též ve výši [částka]. Tato rozhodnutí totiž byla později zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15 Ústavní soud ve svém nálezu jednak postup policie při výkonu vyhoštění žalobce dne [datum], zejména absenci přípravy na vyhoštění, nepřiměřené použití donucovacích prostředků, včetně slzného plynu v uzavřeném prostoru a pout, jakož i nedůstojné zacházení se žalobcem, kvalifikoval jako nelidské a ponižující zacházení. Rovněž tak rozhodnutí shora uvedená Ústavní soud považoval za nesprávná, neboť nebylo provedeno účinné vyšetřování a došlo proto k vydání nezákonných rozhodnutí. Žalobce pak vychází z toho, že nemajetková újma, která mu byla uvedeným způsobena, je zjevná, předpokládá se a není třeba ji prokazovat. 3. Soud prvního stupně konstatoval, že o věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 11/2016-160, když žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 287/2018-222, potvrdil, neboť ohledně požadavku žalobce na nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí shodně konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno. K dovolání žalobce posléze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3509/2019-191, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu nároku žalobce na zaplacení [částka] jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy pak zavázal závazným právním názorem v tom smyslu, že v určitých případech má stát povinnost, obdobně jako je tomu u čl. 2 Úmluvy základních práv a svobod (dále jen„ Úmluva“), provést účinné vyšetřování, přičemž v tomto smyslu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Poukázal na to, že„ hájitelnost“ tvrzení spočívá v tom, že tvrzení o špatném zacházení musí být založeno na důvodném podezření. K porušení Úmluvy pak dojde, jestliže vnitrostátní právo, zejména pak trestněprávní pravidla aplikovatelná v daném případě, neumožňuje zajistit skutečnou a účinnou ochranu práv. Dostatečně účinné záruky či obranné mechanismy jsou totiž nutnou podmínkou efektivního užívání práv garantovaných Úmluvou, což plyne i z čl. 1 Úmluvy. Bez takových záruk by práva garantovaná Úmluvou pozbyla praktické účinnosti. Z judikatury ESLP k případům porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy vyplývá, že ESPL se explicitně zabýval otázkou existence újmy stěžovatele pouze sporadicky a zásadně až ve vazbě na otázku přiznání spravedlivého zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Z praktického pohledu se tak zdá, že ESLP implicitně akceptuje, že každé porušení čl. 3 Úmluvy znamená způsobení újmy. Nejvyšší soud dále odkázal i na komentář k Úmluvě, v němž se konstatuje, že existence nemajetkové újmy se při porušení Úmluvy„ v zásadě předpokládá a její neudělení zpravidla bývá, či by mělo být odůvodněno“. Dovolací soud tak vyšel z toho, že ESLP tenduje k přístupu, že porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy znamená existenci újmy na straně stěžovatele vždy. Uzavřel proto, že, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, aniž přihlédl k relevantní judikatuře ESLP, vztahující se k čl. 3 Úmluvy, která byla dle nálezu Ústavního soudu nezákonnými rozhodnutími ve věci žalobce porušena, jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky je nesprávné. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se nadále zabýval nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí v souladu s uvedenou judikaturou a posléze rozhodl o konkrétní formě a případné výši zadostiučinění, přičemž neopomene zohlednit, že konstatování porušení práva - nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a čl. 3 Úmluvy bylo již obsaženo v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15. 4. Soud prvního stupně posléze po provedeném dokazování na podkladě uvedeného vyšel z toho, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování, vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15. Dále konstatoval, že na podkladě další žalobcem podané ústavní stížnosti Ústavní soud tuto usnesením ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2462/16 odmítl, neboť ji neshledal důvodnou, když posuzoval stížnost žalobce do nového usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum] a usnesení Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum]. Následně tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro případ žalobce však nepostačí pouze konstatování porušení práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, ale žalobci náleží i přiměřené zadostiučinění v penězích. Uzavřel, že za přiměřené lze považovat zadostiučinění ve výši [částka], neboť lze vyjít z toho, že žalobci neodpovídajícím vyšetřením jeho [vedeného] oznámení vznikl pocit frustrace, bezmoci, dostavil se u něj pocit, že je vše„ zameteno pod koberec, přičemž měl mít možnost se vyšetřování účinně účastnit. Zohlednil též to, že v dané věci bylo nejpodstatnější, aby vyšetřování bylo rychlé, neboť pouze rychlá reakce orgánů při vyšetřování tvrzení žalobce o špatném zacházení s ním může být obecně kriticky důležitá při udržování důvěry v orgány činné v [uvedeném] řízení. Tyto orgány se totiž musí vždy spolehlivě pokusit o zjištění, co se stalo a neměly by se spoléhat na ukvapené závěry nebo závěry neopodstatněné. Výši zadostiučinění tak soud prvního stupně odvíjel od judikatury ESLP, zejména pak rozsudku ve věci [jméno] proti Slovenské republice, stížnost [číslo]. Soud prvního stupně též zkonstatoval, že ESLP akceptuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být na podstatně nižší úrovni než částky přiznané na podkladě čl. 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak náhrady způsobené újmy dosáhnout. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. 6. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním, a to vyhovující výrok o věci samé a výrok nákladový napadla žalovaná. Soudu prvního stupně vytkla, že otázku intenzity újmy žalobce vyhodnotil nesprávně. Konstatovala, že nepopírá, že vydáním nezákonných rozhodnutí, kterými bylo fakticky porušeno právo žalobce na účinné vyšetřování, bylo zasaženo do základních práv žalobce, neboť toto konstatoval Ústavní soud. Soud prvního stupně však nedostatečně vyhodnotil prokázanou intenzitu nemajetkové újmy, a to při zohlednění následného chování žalobce. Žalobce totiž nejenže neprojevoval zájem o prověřování, ale zejména neposkytoval policejnímu orgánu součinnost pro řádné vyhodnocení důvodnosti jeho trestního oznámení. Ačkoliv byl v kontaktu se svým advokátem, jehož prostřednictvím na území České republiky činil příslušné procesní kroky, a to jak v rámci posuzování důvodnosti jeho trestního oznámení, tak i v rámci řízení, v němž bylo vydáno odvoláním napadené rozhodnutí, neučinil žádný aktivní úkon, jimž by svá práva, jejichž porušení orgánů činných v trestním řízení v rámci obou ústavních stížností se domáhal, osvětlil. Nevyvíjel žádnou elementární snahu o to, aby byl vyslechnut k obsahu svého trestního oznámení, dokonce ani nereagoval na snahy policejního orgánu o provedení jeho výslechu. Tímto svým chováním zcela zjevně popírá svá tvrzení o existenci újmy z nezákonných rozhodnutí, jimiž mělo dojít k odnětí práva žalobce na účinné vyšetřování. Z uvedeného plyne, že újma vzniklá z nezákonných rozhodnutí nemohla být natolik intenzivní, aby dostatečnou satisfakcí nebyla již konstatace porušení jeho práva, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum]. Jedná-li se pak o nákladový výrok, žalovaná soudu prvního stupně vytkla, že zcela opomněl zohlednit průběh řízení, když před vydáním odvoláním napadeného rozsudku byly předmětem řízení dva nároky, přičemž v rámci jednoho z ni