25 CO 391/2021-165 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalobu o zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III). 2. Takto rozhodl na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, vzniklé v souvislosti s trestním stíháním, neboť byl usnesením ze dne [datum] obviněn Policií České republiky ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, přičemž byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 8 - 12 let. V době od [datum] do [datum] byl omezen na svobodě pobytem ve vazbě. Posléze na něj byla podána obžaloba u Krajského soudu v Českých Budějovicích, věc byla vedena pod sp. zn. [spisová značka], přičemž až rozsudkem ze dne [datum] byl obžaloby zproštěn s tím, že nebylo prokázáno, že by skutek popsaný v obžalobě spáchal. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Doplnil dále, že v době od [datum] do [datum] byl omezen na osobní svobodě pohybu, a to soudem uloženým zákazem vycestování. Uplatnil proto jednak náhradu škody, představující náklady na obhajobu ve výši [částka], nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka], způsobené rozhodnutím o vazbě a nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši [částka] Trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců, důvodně se obával uložení nepodmíněného trestu, neboť v průběhu trestního stíhání byl jednou nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků s tím, že po vyhlášení tohoto nepravomocného odsuzujícího rozsudku mu byl uložen zákaz vycestování do zahraničí, omezen na osobní svobodě pohybu byl po dobu 203 dnů. Protože pochází z Vietnamu, nemohl tam navštívit své rodiče, přičemž jeho otec byl v tu dobu osobou těžce zdravotně omezenou, závislou na péči dalších osob. V důsledku trestního stíhání ztratil své dvě nezletilé děti ve věku 7 a 12 let, které tragicky zahynuly dne [datum] při dopravní nehodě, tj. v době, kdy byl ve výkonu vazby, následně se mu rozpadlo manželství. Doplnil též, že jeho případ byl medializován. 3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska nezpochybnila, že žalobce u ni uplatnil svůj nárok, přičemž pokud jde o náhradu škody, představující obhájené, tomuto nároku vyhověla částečně ohledně částky [částka], ohledně nároku žalobce na nemajetkovou újmu, způsobenou rozhodnutím o vazbě tomuto nároku vyhověla v plné výši, tedy co do částky [částka]. Jedná-li se pak o nárok žalobce na nemajetkovou újmu z titulu trestního stíhání, tento neshledala důvodným a navrhla jej zamítnout. Nesouhlasila s tím, že k rozvodu manželství žalobce a jeho manželky došlo v důsledku trestního stíhání, které bylo nezákonné, neboť důvod rozvodu byl spatřován v rozdílné mentalitě manželů a odlišných názorech na život. Mezi rozvodem žalobce a trestním stíháním žalobce tak není dána žádná příčinná souvislost. Jedná-li se pak o tragické úmrtí žalobcových nezletilých dětí, skutečnost, že žalobce se nemohl účastnit pohřbu svých dětí, byla způsobena výkonem vazby, nikoliv trestním stíháním. K tragickému úmrtí žalobcových dětí pak došlo trestným činem třetí osoby. Jde-li pak o zákaz vycestování, uvedla, že žalobce se v roce 2017 z Vietnamu vrátil zpět do České republiky, kde byl posléze zadržen, je tak zjevné, že minimálně nějakou dobu o otce ve Vietnamu neplánoval pečovat, jeho tvrzení proto nemohou svědčit o vzniku nemajetkové újmy z tohoto titulu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. 4. Protože žalobce vzal žalobu stran požadavku na zaplacení částky [částka] zpět, a to ohledně náhrady škody, představující obhájené, jakož i náhrady nemajetkové újmy, způsobené rozhodnutím o vazbě, v tomto ohledu soud prvního stupně řízení usnesením ze dne [datum] zastavil, předmětem řízení tak zůstal pouze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím. 5. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu"), a to zejména § 1, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 tohoto zákona. Dovodil, že nárok žalobce jako náhrada nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí je důvodný, neboť žalobce splnil podmínku předchozího uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Shledal dále, že všechny podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu, respektive nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí, jsou splněny, neboť je tu dáno nezákonné rozhodnutí, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu pak shledal usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního zákona, když trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením a trestním stíháním byla žalobci způsobena nemajetková újma. Při zvažování výše odškodnění vyšel především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného žalobce. Zohlednil, že trestní stíhání žalobce bylo vedeno po dobu dvou let a sedmi měsíců a bylo medializováno. Trestní stíhání se týkalo trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) trestního zákoníku, za které žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 8 - 12 let, trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby. Zohlednil též to, že žalobce byl nejprve rozsudkem ze dne [datum] uznán vinným ze spáchání skutků popsaných v podané obžalobě a byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, byla tu tedy dána jeho důvodná obava z nepodmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody. Připomněl též, že pokud jde o povahu trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, tato zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestnímu stíhání, například pro trestný čin proti životu a zdraví, nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených. Jedná-li se pak o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, soud prvního stupně uzavřel, že žalobci rozhodně vznikla určitá újma objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv, tj. zejména do práva na ochranu soukromého a rodinného života a práva na svobodu pohybu. Po dobu 203 dnů, poté, kdy již nebyl vazebně stíhán, byl omezen na svobodě pohybu, neboť mu byl uložen zákaz vycestování. S ohledem na to, že žalobce je cizí státní příslušnosti, a to Vietnamec, zkonstatoval, že žalobcovi rodiče žijí ve Vietnamu a že je tak zjevné, že žalobce po danou dobu nemohl do Vietnamu za rodiči, zejména vážně nemocným otcem, vycestovat. Tento zákaz proto nemajetkovou újmu žalobce rozhodně umocnil. Jedná-li se pak o zásahy do rodinného života, soud prvního stupně nedospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním se žalobci rozpadl rodinný život a došlo u něj k rozvodu manželství. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že příčinou rozvratu manželství žalobce a jeho manželky byly odlišné názory na život a rozpory v mentalitě, a nikoliv trestní stíhání žalobce. Současně pak uvedl, že ztráta obou žalobcových nezletilých synů (úmrtí při dopravní nehodě) je bez jakýchkoliv pochyb velmi tragická, jež nepochybně žalobce silně zasáhla, avšak tuto tragickou skutečnost nelze klást do příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. K úmrtí jeho synů totiž došlo při dopravní nehodě v souvislosti s trestným činem třetí osoby. Jedná-li se pak o to, že v době pobytu ve vazbě se žalobce nemohl účastnit pohřbů tragicky zesnulých synů a oficiálního rozloučení s nimi, soud prvního stupně uzavřel, že tato skutečnost byla žalobci zohledněna v rámci odškodnění při rozhodování o jeho nemajetkové újmě v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě. Pokud pak se jedná o medializaci trestní věci žalobce, soud prvního stupně uzavřel, že k této došlo jedním článkem, kde byl jednoznačně popsán skutek kladený žalobci za vinu, stejně tak bylo uvedeno jeho plné jméno, avšak v článku byla rozvinuta i obhajoba žalobce a skutečnost, že tento spáchání skutků, kladených mu za vinu v obžalobě, popírá. Soud prvního stupně tak na podkladě uvedeného uzavřel, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání pro případ žalobce rozhodně není dostačující satisfakcí a je namístě přiznat mu zadostiučinění v peněžní formě. V tomto smyslu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Zkonstatoval rovněž, že peněžitá satisfakce je pouze zmírnění frustrace trestním stíháním, neboť úplné satisfakce, tedy úplného odčinění, respektive reparace negativních prožitků, které žalobci nezákonn