28 CO 128/2022-144 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 2, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23C 205/2020-112, zamítl žalobní návrh, aby soud uložil žalované povinnosti poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy (citované ve výroku I. rozsudku) a peněžitého plnění ve výši [částka]. Neúspěšnému žalobci uložil, aby žalované zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů - dále jen zákon, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako uvolněného starosty obce Lhotka nad Labem v Ústeckém kraji, jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Ke vzniku újmy docházelo od září [rok] do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], [rok] a [rok]. 2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť jako správci Centrálního registru oznámení jí nepříslušelo posuzovat soulad zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem Ústavního soudu ČR zrušena až ke dni [datum], tudíž ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nebylo možno v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoliv s postupem žalované, přičemž legislativní činnost není nesprávným úředním postupem. 3. Soud prvního stupně provedl dokazování, za nesporné považoval to, že žalobce u žalované uplatnil předmětný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum], a dále, že na žalobce jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení podle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobce, a to konkrétně v období od září [rok] do [datum] zveřejněním oznámení o jeho majetku za roky [rok], [rok] a [rok]. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], a přihlédl rovněž ke znění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb. - dále jen stanovisko. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32, omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Soud zjistil, že žalobce plnil povinnost uloženou mu zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, Ústavní soud to následně zhodnotil jako nepřiměřený zásah do jeho soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní. Došlo tedy k porušení soukromí žalobce, plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, neboť žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Žalobce ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojil. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že plošným zveřejněním oznámení žalobce došlo k nemajetkové újmě, neboť takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce. 4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 14/2017 Sb., který novelizoval s účinností od [datum] zákon, stejně jako odkázal na zákon č. 112/2018 Sb., který tento zákon novelizoval s účinností od [datum]. Citoval novelizace, které byly provedeny, a konstatoval, že byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Dále soud odkázal na čl. 89 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Zároveň postupoval podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. - dále jen zákon o odškodnění - a přihlédl rovněž k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále soud vyložil obsah nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, a obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32. Vzal v úvahu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1321/2019, jehož obsah vyložil, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03, týkající se přezkumu zásahů správního orgánu. 5. Uplatněný nárok žalobce soud prvního stupně podřadil pod zákon zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť jde o speciální úpravu k občanskému zákoníku. V dalším se zabýval tím, zda byly splněny kumulativně podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu žalobce. Nárok žalobce neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru, že zde není odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná při dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování oznámení žalobce jako veřejného funkcionáře, postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava sledovala legitimní cíl a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Žalovaná zamezila plošnému zveřejňování v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a žalobci se satisfakce dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu od [datum] zrušil. 6. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze postupu žalované ničeho vytýkat. Nelze dovodit, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat. Nemůže být nesprávným úředním postupem postup žalované, jestliže v souladu se zákonem plošně zveřejňovala oznámení žalobce. Nemůže být proto úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, která má žalobce odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již byla informována o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období soud neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V daném případě Ústavní soud sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, byť svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Správní orgán nemůže vyvolat řízení u Ústavního soudu a je vázán zákonem. Odkaz žalobce na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1321/2019 nejsou na posuzovanou věc přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud tam posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při následné deklarované protiústavnosti právní úpravy. Žalovaná o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], má vyšší normativní sílu než rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil navíc jinou situaci, stanovisko Ústavního soudu přímo na daný případ dopadá. Soud uzavřel, že přijetí protiústavního zákona je primární příčinou vzniku újmy žalobce, žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde není dána příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta; o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 7. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním a předně uvedl, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která neřeší podstatu této právní věci. Právo žalobce vychází přímo z Ústavy České republiky a základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a tato ústavou zaručená práva nemohou být oslabena nebo dokonce vypnuta různou interpretací norem jednoduchého práva. Žalobce rekapituloval normotvorný proces a popsal obsah novel zákona o střetu zájmů. V odvolání se obsáhle věnoval interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a trval na tom, že stát musí nakládat s jeho právem na ochranu soukromí a osobních údajů s respektem, což neučinil. Dále se žalobce podrobně věnoval ústavněprávnímu rozměru celé věci a akcentoval, že žalovaná neučinila příslušná opatření bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Žalovaná zveř